NULL
Milé děti, povím vám pohádku o více jak padesáti osmi trochu upocených hodinách v autobuse... ale jako všechny pohádky, i tahle je krásná, místy napínavá a má šťastný konec.
Když jsme se všichni - my, studenti Gymnázia Strakonice - probudili v autobuse z poloviny plném cizích lidí z Bohnic, bylo už ráno. Vůz akorát přejel přes španělské hranice a konala se první zastávka na kávu a na protažení ztuhlých svalů, unavených z celonočních pokusů najít snesitelnou polohu pro spánek. Ale hned jak všichni opustili své přehřáté sedačky, začali mít radost a začali se těšit na to, co mělo již brzy přijít.
Ještě v dopoledních hodinách jsme se nahrnuli do hotelu v městečku na pobřeží Costa Dorada. Kdo potřeboval, dospával až do večera cestovatelský spánkový deficit a někteří z nás vyrazili na pláž, aby se ještě v dětinské natěšenosti vrhli do slaných mořských vln.
[caption id="" align="alignnone" width="960"]
Solení studenti, podáváni se zrnky písku[/caption]
Tyto úkony se opakovaly všechny následující dny... spát a koupat se, koupat se a spát. Jen s tím rozdílem, že většinu dne jsme projezdili se svými milujícími (a milovanými) kantory, paní Klichovou a panem Hruškou, po všemožných městech, památkách a jiných zajímavých místech. Podívali jsme se do Tarragony, Barcelony, do přírodního (Evropskou
[caption id="" align="alignright" width="275"]
Sagrada Familia - Gaudího testament[/caption]
unií zjevně značně financovaného) moderního muzea v deltě řeky Ebro; viděli jsme všechno od zapadlých španělských kaváren a pekáren přes býčí arénu (naštěstí již nevyužívanou ke svému původnímu účelu) až po velkolepý chrám a stále nedokončený odkaz Antoniho Gaudího, Sagrada Familia!
Každý večer jsme se vraceli na hotel s pocitem neuvěřitelného štěstí, ale hlavně hladu. Snad proto, že česká nenažranost je legendární, byly pro nás připraveny bohaté večeře o v zásadě libovolném počtu chodů. Někteří členové výpravy zvládli během těch úspěšnějších večerů 8-15 chodů.
Kromě kultury městsko-historické a kultury mořské jsme každý večer intenzivně zažívali kulturu socializační. Ať už v třídním kruhu na balkoně, nebo i s dozorem do pozdních hodin v přilehlé restauraci, nebo na pláži a v jiných podnicích s lidmi úplně jiných národností.
Každopádně si dovolím mluvit za všechny... nikomu se nám nechtělo domů! Upřímně věřím, že nebýt našich na konci pobytu prázdných peněženek, ani pan Hruška by nás do zpátečního autobusu nenastrkal.
Markéta Scheinostová