Tráva pod jejíma nohama byla mokrá a studená. Když se rozhlédla, spatřila vysoké stromy, jejichž listy vlály ve větru a šeptaly její jméno. Ucítila teplý dotek slunce na své tváři, ucítila, jak jí podzimní vánek čechrá vlasy a jak ji čerstvý vzduch naplňuje unavené plíce. Vztáhla ruce k oblakům a pozorujíc rozmanité tvary mraků se začala pomalu otáčet dokola, jako když byla malá. Na jejích rtech se objevil nepatrný úsměv, který za nedlouho přešel v čirý upřímný smích, i když nebyla šťastná, i když byla sama.
Celá zadýchaná se posadila na trávu pod velkým dubem a zaposlouchala se do zvuků přírody. Z daleka slyšela zurčení potoku, štěbetání ptáků a vítr hrající si s listy okolních stromů. Představovala si, jaké by to bylo zmizet odsud. Vznést se vysoko jako pták, mezi nadýchané mraky, blíž k poklidnému nebi, blíž k příjemnému teplému slunci a odletět daleko. Daleko za obzor a pryč od všeho známého. Bohužel nevěřila, že je to možné. Věděla, že je svázaná k zemi tlustými provazy, které nemůže zpřetrhat dávno zapomenutými dětskými sny, a že bude navždy svázaná povinností a nesmyslnými morálními kodexy a pravidly. To slovo nenáviděla, povinnost, působilo na ni jako obrovský těžký kámen stahující ji ke dnu, zpět do falešné reality, pryč od přírody a pozitivity. Její mysl, ještě před chvílí čistá a bezstarostná, se vrátila zpět do nechutného světa, do kterého se narodila. Zpět do nudné bezúčelné reality, vedoucí k životu v kleci, v černé jámě plné bolesti a zoufalství, protože tak se cítila. Cítila bezmoc změnit lidi kolem sebe, změnit jejich zvrácený pohled na svět, aby se nechovali jako naprogramovaní roboti, snažící se zapadnout do společnosti, ale jako lidé, kteří překypují emocemi a originalitou. Sen, ve kterém žila, skončil, stejně jako její naděje na lepší svět. Musela se smířit s prohrou, stáhnout se do ústraní a doufat, že někdo někdy bude mít více síly než ona a zvládne to, co ona nedokázala. Se slzami v očích a se zlomeným srdcem se ztěžka zvedla ze studené země a naposledy se ohlédla za svou minulostí, která sice nebyla celá krásná, ale nebyla ani zdaleka tak hnusná jako to, co ji čeká v budoucnosti. Úsměv jí zmizel ze rtů a už nikdy nebyl tak upřímný jako dřív. Všechno bylo odteď takové temné a ošklivé, jako kdyby teplé slunce zapadlo a už nikdy nevyšlo.