Rok 2105
Kolik mi je? ptala se sama sebe.
Patnáct, odpověděla si.
A o co se zajímám?
O to, jestli mě bude někdo milovat navždy, a o ně, o hvězdy.
Zamyšleně vzhlédla k obloze, která byla teď v noci čistě černá bez jediného mráčku. Normální lidé by si zřejmě řekli: „Hm, hvězdy,“ a šli by dál. Ona ale ne. Ona měla sen, který si chtěla splnit. Dostat se tam nahoru. Aspoň na chvíli.
Jako by byla mimo sebe, natáhla ruku k nebesům a pro sebe do ticha města, jež již spalo, zašeptala: „Jednou. Jednou to dokážu.“ A stiskla ruku v pěst.
Rok 2115
Mladá žena stála před tabulí plnou fyzikálních vzorců a s křídou v ruce si ji měřila zamračeným pohledem. Bylo jí sotva pětadvacet, mezi svými kolegy však byla velice známá pro své teorie a výpočty.
Poklepala si křídou o ret a zamyslela se nad problémem, který řešila. Pak zvolna natáhla ruku a jedním tahem přepsala pár čísel v už tak složitém vzorci. Znovu si ho prohlédla. Udělala pár kroků vzad a zaměřila ho z větší dálky, jako by nevěřila tomu, co vidí.
Je to pravda? Nebo se mi to snad zdá? Protřela si oči, aby se ujistila. Pak se však její rty prohnuly v jemném úsměvu, a to ve chvíli, kdy si uvědomila, že je celý vzorec správně, a ona tam nemá ani jednu chybu.
Mám to! zajásala si pro sebe. Zvedla pohled ke stropu, kde se nacházela mapa hvězdné oblohy, kterou si tam sama vylepila, a znovu se usmála.
Už jen chvíli!
Rok 2128
Trvalo to dlouho. Skoro dvacet let, než to bylo možné. Ale konečně!
Usmála se pro sebe, když z autobusu uviděla veliký bílý raketoplán, který je měl dopravit až na tu novou planetu daleko odsud.
Díky úpravám, které mohly být zařízeny jen díky jejím výpočtům a potvrzeným teoriím, mohla tato loď bezpečně dovézt až dvacet členů posádky na jinou planetu – kterou jste si předem vybrali, samozřejmě – během pouhých pár dnů.
Žena se sklonila a rozcuchala asi desetiletému chlapci vlasy.„Nemáš se čeho bát, miláčku,“ řekla něžně a na důkaz ho chytila za ruku, když si všimla vyděšeného výrazu v jeho očích. Sevřela v náručí roční holčičku a sama se připravila. Měla povoleno vzít si s sebou na palubu rodinu a ona nabídku přijala.
Plošinou je vyvezli až ke dveřím raketoplánu a ona se naposledy rozhlédla kolem po travnatých pláních Severní Ameriky.
Ach, bude mi to tady chybět… pomyslela si smutně. Ale tohle je volba, kterou musím udělat.
Znovu se pro sebe usmála a stiskla malou v náručí. Pak se otočila a nastoupila do raketoplánu a připravila se na dlouhou cestu.