Článek, jenž právě okupuje vaše počítačové monitory či displeje mobilních telefonů, vypadal původně úplně jinak. Byl zevrubných rozborem života Salvadora Dalího, od útlého mládí až po konec jeho uměleckého kariéry, přeplněným spoustou dat, názvů a informací, které, žel říct, nikoho nezajímají. A pokud ano, dají se v dnešní době internetové snadno dohledat. Asi po hodině jsem si tedy uvědomil, že má spisovatelská námaha plodí pouze nudný text, jenž si přečte jen pár nadšenců, kteří pak objeví těch několik skulinek v mých znalostech umělcovy osoby a zavrhnou mne a mou tvorbu jako nedostatečně historicky podloženou. Proto jsem se rozhodl svůj původní záměr a plán značně pozměnit, a místo naučného textu, jenž by obohatil vaše znalosti dějin umění, jsem sepsal něco, co uspokojí nám všech přirozenou potřebu kuriozit a skandálů, jež sice rozebíranou osobu příliš neuctí, zato však naplní naše srdce pocitem, že nejsme zase až tak divní, jak si občas rádi myslíme.
Salvador se do historie zapsal hlavně třemi věcmi. Svým skandálním vystupováním, ještě skandálnějším uměním a věcí nejskandálnější – svým knírem. Teď samozřejmě vtipkuji, nejde však přehlédnout, že z toho, co jsem právě vyčetl, by se dal pan Dalí shrnout jako výstřednější verze jiného, i když ne tak úspěšného umělce, který čirou náhodou žil ve stejně době a také všude budil (a dodnes budí) kontroverzi. Onoho zmiňovaného dvojníka z bezpečnostních důvodů jmenovat nebudu, pouze naznačím, že byl námětem některých Dalího obrazů a stejně jako Dalí měl blízko k pravici.
Náš temperamentní Katalánec, neb z této vínem, penězi a silným nacionalismem opředené země Salvador skutečně pocházel, měl spoustu životních vášní. Jednou z těch překvapivějších byla jeho láska k jídlu. Na poli kulinářství projevoval snad stejný zápal jako v tom výtvarném, a tak není divu, že Dalí je autorem celé kuchařské knihy, jejíž recepty jsou typické svou časovou i finanční náročností. No a slavný humří telefon je pak jen takovou třešničkou na dortu (v Dalího případě přinejmenším lanýžovém).
Další zajímavou kapitolou Dalího hrátek s tím, co společnost snese, než jej odsoudí jako právoplatného blázna, je jeho pokus o pozemní potápění. Abyste chápali, Salvador se, nejspíše fascinován romány Jule Verna, pro svůj výstup na mezinárodní surrealistické výstavě v Londýně navlékl do potápěčského skafandru. A jelikož mluvíme o první polovině 20. století, nejednalo se o žádný obyčejný neopren, se kterým byste se setkali dnes, ale o skutečný, několik desítek kilo vážící, oblek z kovu a plachtoviny. Cílem bylo, jako ostatně vždy v Dalího případě, vyvolat skandál. A to se mu skutečně povedlo, i když asi ne způsobem, kterým zamýšlel. Salvador, ačkoliv se vždy chlubíc svou mimořádnou inteligencí, nedomyslel jednu sice drobnou, ale zato po čertech významnou skutečnost. Skafandr nejenže neskýtal nositeli zrovna pohodlí ala Hotel Le Meurice, on mu neposkytoval ani kyslík! A to do té míry, že Salvador se začal po nějaké době strávené v útrobách vodo-, a ve větší míře tedy i vzducho-těsného monstra z mědi a mosazi dusit. Nakonec jej vysvobodili jeho umělečtí přátele. Nutno dodat, že jim to chvíli trvalo, jelikož odstranění potapěčské helmy z Dalího hlavy bylo něco, s čím si ani jeho geniální kolegové nevěděli zprvu rady.
Posledním bodem, jenž bych rád zmínil, je Dalího vztah ke dvou skupinám lidí. K surrealistům, mezi něž ostatně patřil, a k ženám. Jak už se dá v případě Dalího čekat, ani jeden z těchto vztahů nebyl jednoduchý a neobešel se bez dramatu. Dalí byl, přinejmenším v mládí, chlapcem ostýchavým, něžnému pohlaví se spíše vyhýbající. O to více (nebo možná právě méně) je překvapivé, že na „stará kolena“ si v té době velmi zámožný a s určitým odstupem i respektovaný Salvador vybíjel své sexuální choutky kde a jak se jen dalo. V uměleckých kruzích panovali zvěsti o tom, jak Dalí před svými modely pravidelně onanuje, či že si libuje v pozorování své manželky Gali při pohlavním styku s jinými muži. Musíme však mít na paměti, že v těchto případech se jedná „pouze“ o svědectví, a narozdíl od dalších Dalího eskapád, ať už se skafandrem či s humrem, zde neexistují žádné hmotné důkazy, a tak musíme chtě nechtě tyto informace brát s jistým nadhledem. Zmínění Gali, Salvadorovy celoživotní múzy, nás hladce přivádí k surrealistům. Ptáte se jak? Inu, právě ona Gala byla totiž původně provdána za úplně jiného člena tohoto novátorského uskupení, básníka Paula Éluarda, kterému ji však tehdy již sebejistý a výstřední Salvador ukradl (vzhledem k Dalího povaze vás možná překvapí, že výraz ukradl je zde použit pouze metaforicky, žádná velká akce na styl Břetislava a Jitky se bohužel nekonala). To ovšem nepošramotilo vztahy uvnitř skupiny tak jako jiný, tentokrát značně vážnější Dalího prohřešek. Po skandálu toužící malíř se totiž nechal slyšet, že generál Francisco Franco, nechvalně proslulý vojenský velitel a budoucí diktátor, který se v rámci Španělské občanské války nezdráhal popravit na tisíce lidí, a to často i civilistů, je dle jeho názoru nejchytřejším mužem v politice. Tento nešťastný výrok nakonec vyústil v Dalího vyloučení ze strany surrealistů, kteří si způsob, jakým Francova k pravici se hlásící strana falanga vedla boje o nadvládu na Pyrenejském ostrově, brali velmi k srdci a hlasitě se proti němu stavěli. A ačkoliv Dalí pevně odmítal příslušnost k jakékoliv politické straně či její podporu, jeho příchylnost k falanze nakonec vedla k tomu, že i jeho nestarší a nejbližší přátele, mezi něž mimochodem patřil i jiný velikán moderního umění Pablo Picasso, se od něj nakonec odvrátili. Ptáte se na Salvadorovu reakci na své vyloučení ze strany, u jejíchž počátků stál a o jejíž výstup na výsluní se zasloužil snad více než kdokoliv jiný? Byla stručná a perfektně shrnovala to, jak Dalí vnímal umění, ale i sám sebe: „Surrealismus jsem já.“
Jak jste sami asi zjistili, je těžké nějak celistvě Dalího shrnout. Byl to geniální umělec, výstřední dandy, skandálumilovný provokatér, samolibý ješita či muž, který dokázal ovládnout říši snů jako nikdo jiný před ním a ani po něm? Všechny tyto přívlastky jsou nejspíše více či méně pravdivě, žádný však dostatečně nevystihuje osobnost, jíž Dalí byl. Ta se dá totiž popsat jen dvěma slovy, které za sebou skýtají celou váhu Dalího génia: Salvador Dalí byl Salvador Dalí.
Autorem ilustrace je Libor Staněk
Zdroje a prameny:
https://www.deepblu.com/mag/index.php/2019/03/05/dali-and-the-dive-suit-that-nearly-killed-him/
https://www.youtube.com/watch?v=AIAhppLHg_U
https://www.youtube.com/watch?v=WixEvXAkrZo
https://www.youtube.com/watch?v=ko938Us5gqQ&t=100s
https://www.youtube.com/watch?v=1N91Z8EKpn8
https://cs.wikipedia.org/wiki/Salvador_Dal%C3%AD
https://en.wikipedia.org/wiki/Salvador_Dal%C3%AD
https://medium.com/the-collector/salvador-dalis-obsession-with-nazism-and-fascism-4769af704b96