Každý, kdo onoho úterního rána vstupoval do promítacího sálu, by byl pravděpodobně schopen říct, kdo že to vlastně Nicholas Winton je. Anglický dobrodinec, který zachránil několik stovek československých dětí před nacismem a který ne a ne dostat Nobelovu cenu. Ovšem málokdo (krom přítomných učitelů dějepisu) by dokázal sdělit něco určitějšího.
A právě na takovou skupinu lidí film slovenského režiséra Matěje Mináče Síla lidskosti – Nicholas Winton cílí.
Nicky, jak mu zkráceně říkají přátelé, se do Prahy dostal vlastně náhodou. V prosinci roku 1938 se vydal se svým přítelem Martinem Blakem do Švýcarska na dovolenou, kam však nedorazili. V Praze je kontaktoval Martinův kamarád pracující v Britském výboru pro uprchlíky z Československa (BCRC).
Hned druhý den byl Winton poslán na cestu po uprchlických táborech. Tady se zrodila myšlenka na vypravení dětských transportů.
Všichni známí ho od nápadu zrazovali, protože tehdy ještě neexistovala žádná organizace speciálně zaměřená na děti. Navíc, argumentovali, nikdo nepustí děti samotné do ciziny.
Winton se nenechal odradit. Psal na všechny strany dopisy, obesílal politiky, napsal dokonce do Bílého domu prezidentu Rooseveltovi. Bohužel z USA a vlastně ze všech států kromě Británie a Švédska obdržel zamítavou odpověď.
Aby toho nebylo málo, na paty se mu lepili němečtí špioni. To Nicholase jen utvrdilo v tom, co dělal. Copak by se Němci tak namáhali, kdyby neměli něco za lubem?
První transport se povedlo vypravit 14. března 1939. Tehdy v něm sedělo pouhých 20 dětí. Počet zachráněných však rapidně stoupal, zastavil se na čísle 669. Poslední vlak, kterým mělo odjet 250 dětí, byl poslán zpět. Psalo se totiž 1. září 1939 a začala druhá světová válka.
Je trochu s podivem, že se tento čin dostal do povědomí lidí vlastně náhodou. Winton o něm do té doby vůbec nemluvil, nepovažoval ho za nijak mimořádný, navíc si vyčítal, že se nepodařilo vypravit i poslední zářijový transport.
Celou záležitost oživila až jeho manželka Greta, když našla na půdě seznamy dětí a dokumentaci k transportům. Vše předala historičce Elizabeth Maxwelové, a roztočila tak ohromný kolotoč. Maxwelová zorganizovala setkání Nicholase Wintona se zachráněnými dětmi v pořadu That's Life. Následoval film Matěje Mináče Všichni moji blízcí, schůzka s prezidentem ČR Václavem Havlem, v roce 2002 povýšení do šlechtického stavu…
Film všechna tato fakta předkládá velmi působivou formou, o čemž svědčily rozmazané make-upy mnoha děvčat. I u mne promyšlené střídání promluv zachráněných a dobových záběrů na pochodující Wehrmacht vyvolávalo mrazení v zádech.
Za sebe však můžu říci, že film mi dal mnohem víc než informace o transportech samotných. Donutil mne přemýšlet o panu Wintonovi jako o člověku, o jeho pohnutkách. Jako Angličan byl přece relativně v bezpečí, mohl jako mnoho jiných prostě mávnout nad Československem rukou a počkat, co přinese čas. Děti mu mohly být ukradené, žádné z nich neznal. Navíc tady byly úřední problémy, problémy s financováním a kdoví, co dalšího.
Ale přesto se Winton, právem nosící titul sir, pustil do práce. Čistě ze svého přesvědčení, že dělá správnou věc, „vyběhal“ každému dítěti dokumenty, sehnal peníze, přesvědčil rodiče o neudržitelnosti situace…
A to je další věc. Když se na plátně objevily záběry na rodiny odjíždějících dětí, neubránil se člověk otázce: „Dokázal bych posadit svoje dítě do vlaku s myšlenkou, že už ho nikdy neuvidím, a jen s mlhavým příslibem, že se někde za kanálem La Manche bude mít dobře, že přestojí všechnu tu hrůzu, co se valí přes hranice, bez úhony?“
Už jenom tato otázka je ve své podstatě absurdní, jenže tehdejší dobu asi jiné slovo nevystihuje. Někteří lidé ji prostě ignorovali, uchlácholeni Nevillem Chamberlainem a jeho zvoláním „Přivezl jsem vám mír!“, někteří o ní živě debatovali a dohadovali se, jak to všechno může skončit. Štěstí, že se našel někdo, kdo nemudroval a raději konal.
Pan Zdeněk Tulis, který si s námi o filmu a Wintonových dětech po promítání povídal, však jednou z příhod ze zákulisí potvrdil, že všichni lidé mají slabší chvilku. Na pana Wintona přišla v devadesáti osmi letech.
Jednoho dne mu režisér Mináč sdělil, že Nicky je hrozně naštvaný. Když se ptal proč, dostalo se mu odpovědi, že Winton překročil povolenou rychlost a neoblomní policisté mu zabavili doklady.
Odpoledne se s Nickym potkal. Starý pán nesl pod paží několik knížek. „Tohle se musím všechno naučit, ona se nějak měnila pravidla či co,“ prohlásil prý. Najednou se zarazil. „Ale když to neudělám, tak mi seberou řidičák na pět let. A co já těch pět let budu dělat?“
Nejen zde je krásně vidět, že i Nicholas Winton je jenom smrtelník. Kéž by takových „obyčejných“ smrtelníků bylo víc.