Ráno. Další den. Další prchavá část našeho utíkajícího života, jež se před námi po mnohdy probdělé noci zcela obnažuje a ukazuje nám svoje stinné stránky, jež byly doposud skryty pod rouškou noci a jen vzácně ozářeny bledým úšklebkem měsíce. Hledím z okna. Jemný prachový poprašek pokrývající týdny nemytou okenní tabuli mi brání v jasné vyhlídce tohoto, zatím nejasně probíhajícího dne. Nejradši bych se natáhl a ten prach jedním plynulým tahem setřel, ale nechci si takhle po ránu špinit dlaně. Prach je jen připomínkou toho, co tu bylo a nemám potřebu si v mé každou vteřinou mlhavější minulosti máčet ruce. Je paradoxem, že mi tyhle nepatrné střípky minulosti brání ve výhledu do přítomnosti a snad i budoucnosti. Ale co naplat.
Oblékám se. Chystám se na oběd do restaurace proslulé svým okázalým snobstvím. Všichni o tomto ohybu na jinak nataženém ubrusu vědí a snad proto tam i chodí. Jako by na vás tímhle, dle jejich názoru gestem vyšší společnosti, křičeli, že oni jsou těmi, co na takovéto výstřednosti mají. Jindy bych si návštěvu takového podniku ušetřil a nasytil se pokladem z mojí letité ledničky, ale dneska budu muset udělat výjimku.
,,A, to jste vy!“ zdraví mě postarší muž, o němž netuším, kým vlastně je a je mi to jedno. Možná to netuší ani on sám. ,,Hmm. Promiňte, mám zde dnes schůzku s jedním důležitým klientem,“ dodám poněkud rozladěně a s notnou dávkou předstírané zdvořilosti. ,,Jistě, nebudu vás nadále rušit! Ať se podnikání daří!“ ,,Ať se podnikání daří? Zvláštní, tohle přát zrovna mně, člověku v oboru lidmi ještě pořád tabuizovaném,“ pomyslím si. Rozhlédnu se. Stolky, židle a všechno to nutné harampádí kolem, co je nutné k vyvolání iluze o luxusu, stojí na stejném místě, co posledně. U posledního stolku spatřím mého klienta. Dívá se na mě. Ta jeho nejistota je cítit až sem. Zvedne se? Podá mi ruku? Bude si i po všech mých varováních i nadále jist svým přáním? Určitě. Ale to tak lidé mají, ne? Myslí si, že si jsou něčím jistí, že mají své vlastní názory a že jsou v nich skálopevně přesvědčeni. Přitom jim ale nedochází, že ty názory utváří společnost a že žijí v matrixu. Dá se z tohohle světa nějak dostat? Dá, samozřejmě, že dá. Jsou dva způsoby, jak uniknout tomuto domnělému a řídkému obláčku svobody. Ale nesmíte se bát. Jen někteří jsou schopní otočit se zády už tak dost konzumní společnosti a nechat se unášet vlnami vlastní svobody. Ta slast stojí za to, ale nesmí vám pak vadit, že ji vaše okolí nechápe. No a pokud se bojíte oddat této slasti, tak jsem tu já. Smrt. Ale nebojte se. Ti, co se již naplno oddali konzumu a žijí v matrixu, už stejně dávno zemřeli.