„Mám dost!“ zavrčel Štístko a znechuceně zahodil krumpáč. „Končím.“
„Neblbni,“ domlouval mu Prófa. „Budeme z toho mít zbytečně průšvih. Vydrž ještě chvilku, konec směny je za pár minut.“
Štístko mu ukázal zdvižený prostředník a usadil se na zemi tak pohodlně, jak jen mu to nízká sloj umožňovala.
Chvíli bylo slyšet jen rány krumpáčů a hluboké mručení sbíječky. Všude se vznášel dusivý prach, který ulpíval na všem a na všech.
„Jak dlouho já už neviděl slunce,“ ozval se zasněně Dřímal.
„No, ještě ty začínej.“
„Kluci, padla!“ ozval se dívčí hlas.
Všech sedm trpaslíků si jako jeden muž oddechlo. Šmudla upustil krumpáč a zhroutil se, Kejchal se Stydlínem ho museli podepřít, jinak by k ústí šachty nedošel.
„Jestli my to máme zapotřebí,“ utrousil Rejpal.
Prófa se na něj otočil. „Děláš to dobrovolně, tak si nestěžuj!“
Sedm špinavých, strhaných postaviček se pomalu vyškrábalo po žebříku. U ústí šachty je čekala vysoká černovláska v modrých šatech. Její krása a vymydlenost ostře kontrastovala se zaprášenými a zarostlými kopáči. Celkový dojem sice trochu zmírňovala tma, ale i tak to byl žalostný pohled.
„Tak co jste narubali, moji drazí trpaslíčci?“ oslovila je žena s falešným úsměvem.
Prófa odvázal od pasu kožený pytlík. „Dneska toho moc není, Sněhurko,“ pravil omluvně a nesměle k ní natáhl ruku.
Černovláska mu nedočkavě vytrhla sáček z ruky a nakoukla do něj. „To jste se moc nepředvedli,“ pravila jedovatě. Trpaslíci se zahanbeně dívali do země.
„Snažili jsme se,“ kníkl Prófa.
„Ale málo,“ odsekla Sněhurka. Vyndala z pytlíku několik zlatých nuggetů, schovala je do kapsáře a prázdný sáček hodila trpaslíkům k nohám. „Příště chci aspoň dvakrát tolik, jinak dostanete karabáčem.“
„Ano, Sněhurko,“ zamručelo všech sedm zkroušeně.
Žena se otočila a zamířila směrem k nízkému stavení, které stálo opodál. Kopáči ji následovali.
„Najezte se a spát,“ zavelela Sněhurka u dveří. K jídlu je nemusela dvakrát pobízet, všichni měli hlad jako vlci a ovesná kaše jim chutnala jako ten nejlepší kaviár. Všichni po očku sledovali svoji paní, která zasedla do čela stolu a prohlížela si vytěžené nuggety v slabém světle petrolejky. Přestože je mrzela její nespokojenost, cítili zadostiučinění, že dělali vše, co bylo v jejich silách.
„Už se těším, až si lehnu,“ utrousil Dřímal. Šmudla vedle něj souhlasně zabručel.
„Co si to tam šeptáte?“ vyskočila Sněhurka.
„N-nic,“ zakoktal se Dřímal.
„Tak nic,“ přimhouřila černovláska oči. Odstoupila kousek od stolu, jediným pohybem eskamotéra se jí v ruce objevil bič. „Já vám dám nic!“ zavřískla a šlehla karabáčem přes celý stůl, přímo Dřímalovi do obličeje. „Domlouváte se na mne!“
„Ne!“
„Milujeme tě, Sněhurko,“ zavolal Prófa zpod stolu.
Všichni mu horlivě dávali za pravdu a zuřivě přikyvovali. Až na Dřímala, ten se svíjel na podlaze a rukama si přikrýval tvář.
Černovláska je přehlížela pichlavým pohledem. Trvalo hodnou chvilku, než ruku s bičem spustila. „Ještě jednou,“ zasyčela, „ještě jednou uslyším nějaké šuškání za svými zády a z dolu se dostanete až v rakvi. Jděte mi z očí!“
Trpaslíci překotně opouštěli svoje úkryty pod stolem a pod židlemi a hleděli být co nejdřív ve své komoře. Šmudla solidárně pomohl Dřímalovi na nohy a s nevraživým pohledem v zádech ho odvedl ke svým druhům.
„Takhle to dál nejde,“ řekl Rejpal sotva se za celou kompanií zavřely dveře. „Tohle dál nejde.“
Prófa si unaveně sedl na svoji postel nebo spíš na železnou konstrukci, která postel suplovala. Chvíli se koukal do zdi. „Rejpal má pravdu,“ pronesl nakonec hrobově. „Podívejte se na Dřímala. Rozsekala mu obličej pro nic a za nic. A čeká nás to všechny.“
Všichni mlčeli.
„A co uděláme?“ ozval se Štístko.
„Prostě ji vyženeme. Je nás sedm proti jedné,“ pravil Rejpal.
Prófa si odfrkl. „Ta se tak nechá.“
„Tak co navrhuješ?“
„Budeme…,“ odkašlal si Prófa, „Budeme muset být důslednější.“
Ta slova se mihla vzduchem stejně zlověstně jako odraz slunce na čepeli nože.
„Ty myslíš…?“
„Jo.“
Šmudla se pomalu rozhlédl po ostatních. „A kdo by to…“ Jeho zrak se zastavil na Prófovi.
„Ne! Já ne!“ ohradil se Prófa okamžitě,
„Je to tvůj nápad!“
„A nesouhlasí s ním snad někdo?“
„Já,“ ozval se Kejchal. „Co na tom, že nás bije? Že jsme neviděli už několik let slunce. Vždyť je to tak nádherné stvoření. Copak můžeme jen tak…“ hlas se mu zlomil.
„Má pravdu,“ ozval se Stydlín váhavě. „Bez ní nejsme nic.“
Prófa rezignovaně rozhodil rukama. „Já ji taky miluju! Ale tohle nás zničí, copak to nevidíte?“ Po tváři mu stékaly slzy. „ K čertu s tím vším! Už nemáme žádnou hrdost?“
Rozhostilo se ticho. Každý si přebíral svoje myšlenky.
„Takže,“ začal Prófa, když se trochu sebral, „jdeme do toho?“
Kývání, bručení. Rezignované i odhodlané. Už nic nestálo v cestě. Bylo rozhodnuto.
„Taháme sirky?“ navrhl Rejpal.
Prófa přikývl. „Bude to nejspravedlivější.“
„Já to udělám,“ zasupěl Dřímal. Šikmo přes obličej se mu táhla ošklivá podlitina, nos měl od krve.
„Jsi si jistý?“
„Jsem.“
*
Počkal asi dvě hodiny. Proplížil se tichým domem do kuchyně, kde chtěl sebrat nůž. Zaváhal. Chce to skutečně udělat? Něco tak krásného…
Zaťal zuby. Takhle nemůže uvažovat. Všechny je zničí. Ona je bere jen jako věci. Důkaz ho ještě teď pálil na tváři. Sebral zbraň. Nebyla nijak ostrá, ale to nevadilo. Poslouží.
Jako stín prošel až do Sněhurčiny ložnice. Stál tam a váhal. Nevěděl, jak se rozhodnout. Proklínal se za pošetilost, za to, že se přihlásil dobrovolně. Po tvářích mu stekly dvě horké slzy
Takhle to nejde, opakoval si. Takhle ne. Chci volně dýchat. Chci zase vidět slunce.
Otřel si slzy a sevřel nůž pevněji. Zhluboka se nadechl. A bodl.
*
Nad rakví se sklánělo sedm postav. Šest jich plakalo. Sedmá byla netečná.
„Zakopejte tu mršinu,“ pravila černovláska. „A pak zpátky do práce.“