K rybářství jsem se, oproti mým kamarádům rybářům, dostala poměrně pozdě, a to se i promítlo na rybářském kroužku, kam začínající mladí rybáři chodí, pokud chtějí „složit zkoušku“ a nepytlačit. Nejenom totiž, že jsem přípravný kroužek dokončila jako jediná holka, ale také jako nejstarší účastnící. To ale vůbec nevadilo. Učili jsme se nejen od instruktorů, ale i od sebe navzájem. Přece jen zkušenosti každého z nás tam byly převážně pochycené od našich tatínků nebo dědečků, a právě ty nám dávaly nejvíce. Najednou jsme totiž zjišťovali, že háček lze navázat i více způsoby nebo například v jakém revíru se vyskytují ty největší kapři. Pomáhali jsme si s poznávačkou ryb nebo s hledáním těch nejchutnějších nástrah pro ty nejvybíravější tlouště. Přátelství vznikala rychle, a to i napříč věkovými kategoriemi, někteří z nás totiž teprve nastoupili do první třídy, a ačkoli věděli správné odpovědi, nedokázali si je přečíst nebo napsat.
Aby toho však nebylo málo, přišla nás navštívit covidová pandemie, která samozřejmě poznamenala i naše kratochvíle. Postupně se opatření stávala přísnějšími, až nás nakonec úplně zanechala doma. To byl však problém, protože právě přicházelo období praxí, na které jsme všichni byli celý rok natěšení. Teorii jsme zvládali skvěle, o tom žádná, ale teď, když jsme už konečně měli vzít do ruky prut a jít trénovat ven do přírody, nemohli jsme, ne společně.
Samozřejmě nahazování nebo vábení návnady doma v pokoji nenacvičíte. Trénink se tedy stal individuálním a my jsme se opět, stejně jako před nástupem na kroužek, obrátili na naše nejbližší. Ani to nás však nezastavilo, a i přes toto omezení nás potom valná většina závěrečný test zvládla a každý jsme obdrželi rybářskou povolenku, čestný doklad každého správného rybáře.
A tak začala má „legální cesta“ rybařinou. A proč slovo „legální“ zmiňuji až po obdržení povolenky? Protože už předtím jsem se s prutem a saturnou dobře znala. Jako spousta mladých rybářů jsem i já podědila lásku k přírodě a tomuto sportu po mém tatínkovi. Není tedy překvapením, že jsem začala pokukovat i po jeho rybářském vybavení nebo technice nahazování prutu. Pocity byly čím dál silnější a já se k vodě víc a víc těšívala. Po čase jsem po něm převzala jeho vybavení a začali jsme jezdit spolu. Už ne jako rybář a pozorovatelka, ale jako rybář a rybářka. Otec a dcera. A já se učívala řemeslu a těšila se z každého úlovku. Rybařina mě „chytila“ za srdce a já se chtěla stát oficiálním rybářem a nestrachovat se, kdy nás navštíví porybný, rybářský policista kontrolující legitimnost návštěvníků vod.
Můj první větší úspěch přišel, když jsem chytila tlouště, a to ne zrovna malého! Chvíli to trvalo, než jsme se dohodli, kdo s koho, ale nakonec svolil a nechal si ukázat, jaké to je být na břehu. Měřil padesát dva centimetrů a radost byla veliká. Jen pro představu, právě ten samý rok vyhrála v mém oblíbeném rybářském časopise titul největšího chyceného tlouště pouze o centimetr větší ryba, prostě čirá radost. Nejznámější rybou je však pro všechny asi kapr. Snad díky vánoční tradici nebo pohádkám, kde má rád svůj klid a moc neřádí. To se dá říct i o kaprech uměle chovaných na rybnících. Nebyla by to však zábava, kdybych nepoměřila síly se správným kaprem sporťákem z tekoucí části řeky. Odtud pochází i můj první kapr, lysec. A aby toho nebylo málo, hned po jeho vypuštění jsem chytila kapra druhého! Ještě většího a tentokrát šupináče. Co vám mám povídat, zážitek na celý život.
A jak to mám s rybařinou teď? Stále stejně. Na výlet k vodě jsme natěšená pokaždé a na úlovky také tak. Tolikrát se stalo, že jsme nechytili nic, ale nač ztrácet hlavu, nevadí. Pokaždé je to příjemné posezení nebo procházka u vody s milou společností. Odreagování od starostí, odpočinek od povinností. Nadechnutí se čerstvého vzduchu, nabrání nových zkušeností od Matky přírody, lepšího pocitu a uvolnění. Míst, kam se dá jezdit rybařit je nespočetně, my však máme jedno oblíbené a stejně jako snad každý rybář si ho vážíme a před ostatními tajíme.
Jak je to však s rybářským světem a něžném pohlaví v něm? Normální. Ano, setkala jsem se s lidmi, kterým se to nelíbí nebo tomu nejsou tak naklonění, ale to je menšina. Rybáři jsou tolerantní, trpěliví a nápomocní lidé. Jsou to srdcaři a nikdo se na nikoho nezlobí a nikoho neodhání. Podporujeme se a respektujeme. Ani se nemusíme znát, vůbec to nevadí, stačí sdílet stejný koníček a už je hned o čem mluvit.
Na kroužku se mi stalo, že si ke mně šla popovídat jedna moc milá paní rybářka, když byla na cestě to kanceláře ve vedlejší místnosti, kde si vyřizovala novou povolenku. Jako jediné dívky tam si mě hned všimla a nadšeně jsme se spolu daly do řeči. Ještě stále si pamatuji, jak nám oběma svítily oči nadšením. Jí, když mi ukazovala fotky svých trofejí z Norska, mně, když jsem viděla její zapálení a radost z ní sršící.
Snad pokaždé, když jsem v rybářské prodejně, se nevyhnu debatě o nejnovějších trofejích nebo současných nejlepších návnadách. Nikdo vás nesoudí ani neodsuzuje. Naopak, rybáři potřebují rybářky. V již jmenovaném časopise jsem se třeba jednou dočetla i tomu, že sám dlouholetý a zkušený rybář nedokáže uvařit nástražní kolínka tak dobře jako jeho žena.
Být rybářkou není ani zdaleka problém a už vůbec ne takový jako „rybáři“, kteří si na rybáře jenom hrají. Často se totiž setkávám s lidmi, kteří pytlačí, poškozují přírodu a k rybám se nechovají tak, jak by měli. To celé pak akorát napomáhá ochranářům přírody, kteří se toho pochopitelně chytnou a všechny nás hodí do jednoho pytle. Spousta lidí se mě ptá, jak se cítím, když ubližuji rybám. Rybářství chápou jako něco, kde nám jde akorát o „ublížení“ rybě a jejímu následnému hození do vody. Svým způsobem to tak může být pochopeno, ale rozhodně to takto většina z nás nemyslí. Rybářství není jenom sport, způsob relaxace a utřídění myšlenek nebo, spíše v minulosti, i způsob obživy. Sama bych totiž dokonce některé rybáře nazvala ochranáři přírody.
S radostí je totiž spojena i práce. Pro představu bych zmínila čištění řek, vysazování nových ryb, sbírání odpadků v okolí řeky, posečení trávy nebo ostříhání stromků, uklízení si svého místa, snaha chránit vodní živočichy. Snažíme se být kamarády přírody, a ne ji ničit nebo ubližovat jí, a většina rybářů sdílí stejný názor, ale samozřejmě nejsme všichni.
Chytit rybu na prut sice znamená proseknout jí pysk, ale to ryby necítí. Tuto část nemají citlivou a nebolí je to, pokud tedy dlouho neváháte a nenecháte rybu, aby se zažrala. To byste ji potom mohli seknout za jícen, a to už bolí. Po vytažení na břeh máte dvě možnosti. Buď si ji necháte, nebo vhodíte zpátky domů. Já osobně velmi často pouštím rybu zpět. V tom případě je ryba zase rybou. Proseknutý ret jí nijak nevadí. Hojení je otázkou pár dní. A podle toho jak moc a kam jste ji sekli, žere. Ale i kdyby se ty dva dny neživila vůbec, tak až na pár výjimek, kterými jsou například mladé nebo nemocné ryby, opět většina přežije.
A k čemu nám to vůbec je, rušit ryby a lovit je? Svým způsobem je to, ve většině případů, zábava pro nás rybáře. To ale není všechno. Díky tomu poznáváme přírodu na vlastní oči a „osaháme si to“. Učíme se být opatrnými a ochranitelskými, učíme se chovat správně k přírodě a poznáváme ji z blízka. To, že nás to baví, je bonus. Pokaždé si totiž aspoň já odvezu spousty zážitků, a to například v podobě osobního setkání s dalším pro mě novým říčním obyvatelem.
A jak se stát legitimním rybářem? Nejprve musíte podat přihlášku k příslušné MO podle bydliště. Poté absolvujete test a přezkoušení, abyste obdrželi rybářský lístek a byli přijati mezi rybáře. Pro děti do patnácti let příprava na test probíhá formou kroužků, kterým vás provedou zkušení vedoucí.
Na závěr článku bych chtěla promluvit ke všem dívkám a ženám, které se obávají jakéhokoli kroku jenom kvůli svému pohlaví. Nejsem zastánce nějakého porovnávání mužů a žen, jejich pření se o to, kdo a proč je lepší, pří o jednodušším životě nebo posmívání. Všichni jsme si aspoň, co se Evropy týče, rovni, a můžeme být, kýmkoli chceme. Nikdo nás nesoudí a nekritizuje. Když vás něco baví, chováte se slušně, pečujete o své prostředí, tak proč se toho vzdávat? Dříve také byly kuchařkami převážně jen ženy a dnes je pomalu více šéfkuchařů mužů než žen. To samé platí v technických oborech nebo architektuře. Také by se spíše očekávalo, že tam budou převažovat muži a opět je to tak nějak vyrovnané. Každý dnes může být, kým chce a být v tom úspěšným. Konec konců i třeba Kateřina Brožová, Jitka Smutná nebo i Němka Claudia Darga, manželka Jakuba Vágnera, jsou známými a nadšenými rybářkami. A teď už nezbývá než vám popřát úspěšný lov.
Petrův zdar!