Ne všechny příběhy uvozují slova: „Bylo, nebylo...“ A i tato krátká povídka má vlastní začátek.
V zámecké zahradě vykvetla z poupěte překrásná růže.
Měla barvu zralých, šťavnatých třešní a byla po všech stránkách úžasná. I hmyz si na ni sedal s jakousi úctou. Impozantní květ chodili obdivovat všichni ze zámku a růže byla šťastná. Libovala si v pozornosti, kterou jí okolí věnovalo. Žila přesně ten život, o němž snily ostatní růže.
Ale i přes to všechno, co růže měla, byla brzy nešťastná. Na druhém konci záhonu spatřila jinou růži, zářivou jako samo Slunce, která jí naprosto učarovala. Rudá růže se zamilovala až po okraje lístků. Tak ráda by žluté růži řekla, co k ní cítí, ale nešlo to. Nemohla se dostat ze svého místa na záhoně, neuměla ani mluvit.
Rudá růže trpěla a pomalu umírala.
Smrt nakonec tolik nebolela. Horší byl pocit, že odešla, aniž by své lásce cokoliv řekla.
Na druhé straně záhonu žalem umírala žlutá růže. Už nechtěla žít, když viděla, že to, co jí bylo na světě nejmilejší, právě odešlo.