NULL
Vítek Malota (V) a Martin Kuncl (M). Kdybych řekl, že nevím, kde paní Kostková tuhle dvojici zoufalců vyhrabala, lhal bych – jsou to moji nejlepší kamarádi. V průběhu večera jsem se s nimi snažil dělat rozhovory. První byl pořízen v parku u hradu, po koncertě skupiny Ádh Mór, za zvuků právě hrajících When it rains.
Proč to máte tak dlouhý? M: Já myslim, že je to krátký. V: Ještě se to snažíme natahovat a natahovat. A co diváci? M: Občas, když nějakýho zahlídnu, tak je to dobrý... V: Je našlapáno, platících je tam asi třicet osm... M: Třicet sedm jsem spočetl. V: Ale ono to přibylo potom, co dohrál Ádh Mór, ten nikoho nezajímá... Nebo možná potom, co jste domluvili vy. M: Ne, my jsme měli úspěch. I pan ředitel nám ukazoval palec nahoru. Myslím si, že jsem se smál jenom já. M: Ne ne, ještě Zuzka Kostků se smála. A pak za náma přišel Drahoš a jemu se to taky líbilo. Jak dlouho jste to vymýšleli? V: Dva měsíce. M: Včera. Kolik vtipů už jste v tuhle chvíli řekli? M: Asi čtyřicet dva. V: My se snažíme, aby každé slovo, co řekneme, bylo samo o sobě vtip. Zatím se nedaří. M: Ale pokusy tam jsou. A jak jsem říkal ve své úvodní řeči – my jsme jako ti zahrádkáři, co pravidelně obdělávají svoje políčka... to už všichni slyšeli. A jak myslíte, že se to bude odvíjet? M: No, já myslim, že se to bude ještě hezky odvíjet. Rozjede se to, rozšlape se to tady. Bags tam mají ten svůj plakát už od začátku, takže to asi chtějí rozjet. To si řekneme až s náma budeš dělat rozhovor potom. Doufám, že nebudeš mezitím chlastat, jsi novinář! Škoda, že tu není Madla, mohla by udělat ten rozhovor místo mě. M: A kde je Madla? My jsme jí na začátku z pódia zdravili. (Pánové na začátku náhodně zdravili lidi v publiku: „Čau Madlo, čau Honzo, čau Matouši..." pozn.red.) Vůbec tu není, zdravili jste neexistujícího diváka. V: Nějaká Madla tam určitě je. S tímhle výstupem jsme měli největší problém, protože jsme měli říct šest normálních jmen a my se vždycky zasekli... M: Já říkal Hugo... V: …, protože nemáme slovní zásobu normálních jmen. M: Jako Kristián, Xavier – v pohodě, takových jmen vysolím klidně padesát. Pojď na to! M: Já tohle přesně čekal. No, tak pojď. M: To je trapný. Když něco řeknu a ty se toho chytíš, to je trapný, to se nedělá. V: To novináři nedělaj. Novinářská etika prostě bude fungovat! Máš sto táců, no a co! Tak ty vysol padesát jmen. V: Ty si vůbec ničeho nevážíš! Pro tebe neexistujou žádný hranice, pořád jenom prachy, prachy, prachy. Já za to neberu nic! M: Kecá, kecá. V: Ty jsi sprostej, bezpáteřní červ. Já to dělám z lásky k vám, z lásky tam k těm miláčkům, co tam v tom letňáku sedí !!!
(ticho)
M: Hele, jinan dvojlaločný...
Mezitím skončil koncert kapely When it rains, následovala Čutací meruna a Rivers. Pomalu se stmívá a pánové vypadají unaveni...
Jak se vám líbí směr, kterým se akce ubírá? V: Lidí je málo, přibývá stínů... M: Já souhlasím, je to takový rozpačitý. V: Přece jen v těch ZUŠkách máš větší kontakt s divákem... A jak se vám líbí kapely? V: Já usnul. Myslíte, že se vám to povede ještě nahodit? V: No, máme ještě jeden vstup, eso v rukávu, který prostě vytasíme, tak se přijď podívat. Bude to zážitek, kterej si budeš pamatovat do konce života. Pak jdem domu.
Eso v rukávu spočívalo v tom, že zatímco dělal Vítek rozhovor s Bárou z Bags, Martin se za jejími zády svlékal. Svlékl si i ponožky, trenýrky ne.
Proč jsi to udělal? Proč?!?! M: Když to na člověka přijde, tak to v sobě nemůže dusit. V: Heleď, tohle je totiž drsnej, rockovej koncert a Martin chtěl bejt drsnej, rockovej moderátor. M: Cítili jsme, že tomu nestačíme, že jsme měkký, tak jsme tomu chtěli dát nějaké ty nožičky. Ale dámy v publiku projevily... M: Odpor! Ne, nespokojenost, že jsi nepokračoval. M: Heleď, postupně. Nesmim prozradit všechno hned napoprvé. Takže je to vlastně taková upoutávka na další happening? V: My plánovali, že by svlékl i spodky, že by to bylo ještě surrealističtější, ale nakonec jsme to vynechali z důvodu technických požadavků. Nebyly tady dostatečné světelné a kouřové efekty. M: Ale máme z toho konce dobrý pocit. Ono to z tebe takhle všechno spadne. A když tam přiběhne Kůla ze zadní řady a začne tě fotit, tak to ti náladu zvedne úplně. V: Ono se říká, že když jsi před nějakou komisí a představíš si je svlečené, že ti to pomůže. To je hloupost, musíš se svléknout sám, aby ses uvolnil. A ty jsi byl už uvolněný, že jsi se nesvlékl? M: On se bál. (ticho) V: Já bych chtěl Martinovi říct, že být jím, nepouštěl bych se do žádného osočování, protože on sám nemá čistě ruce kvůli jeho obchodu s masožravými rostlinami, během něhož ničí dost nečistými praktikami konkurenci. M: To jsou lži. V: Ono se to bude ještě řešit, takže bejt tebou, tak bych se zklidnil, frajere! M: To jsou jenom malicherné pomluvy... V: Ty máš černý svědomí, černý jako albínskej černoch!!! Dobře, dobře... chcete ještě něco říct k tomuto koncertu? V: Martina si nevážim. M: Vítek tě pomlouval. Kdy?! Specifikuj to!!! (ticho, potom hromadná rvačka, krev, slzy, ambulance)
Jan Mrázek, foto: David Mašata, Václav Kůla