Druhého listopadu roku 2016 navštívila jedna sympatická sedmičlenná skupina Kulturní dům ve Strakonicích. Zazpívat si s nimi jejich hity Co bylo dál?, Magdaléna nebo Jelen přišli posluchači a fanoušci napříč všemi generacemi, opravdu od těch nejmenších až po ty největší.
Kapela Jelen toho má na svém kontě za posledních pár let již mnoho. Jejich turné doprovázejí samé magické dvojky: nejenže vydali už svou druhou desku (Vlčí srdce) a podruhé vyrazili na turné, dokonce i ten jelen má právě dva parohy. Své lásce se věnují na plný úvazek.
TADY MÁ BÝT OBRÁZEK
S neskrývanou radostí mohu oznámit, že si další slavné osobnosti našly kus volného času a obětovaly ho pro náš školní časopis. Kapela byla tak ochotná a souhlasila s krátkým rozhovorem, za což jim nesmírně děkuji. Byl to pro mě další z neuvěřitelných zážitků; přišla jsem, jak jinak, vystresovaná a bála jsem se, že nebudu působit jako profesionál. Musím ovšem přiznat, že to bylo právě optimistické naladění frontmana skupiny Jindry Poláka, které mi rozmrazilo náladu a zvedlo sebevědomí tak o 99 %. Přišlo mi, že onen slibovaný rozhovor vlastně ani nebyl rozhovor. Zkrátka jsme oba dva seděli v restauraci a povídali si, společně se smáli jeho argumentům a jednoduše – bylo to velice příjemné setkání. Nezbývá než říct Děkuji s velkým D a doufám, že si opět někdy takhle fajnově „pokecáme“.
Proč právě Jelen? Přeci jenom jde o takové neobvyklé jméno a někomu se může zdát nepochopitelné.
Když jsme se s klukama dali poprvé dohromady, písnička Jelen byla právě první, kterou jsme vůbec udělali. Když jsme se pak bavili o tom, jak se budeme jmenovat, někdo z kluků prohlásil: „Ty jo, tak se pojďme jmenovat Jelen podle té první písničky.“ Já na to: „No ty ses zbláznil, ne, jedině přes moji mrtvolu.“ Ale pak jsem o tom chvíli přemýšlel, do toho jsme se o tom bavili; a tak jsme vlastně rozhodli, že je to super název a že přeci jenom když člověk přijde na pódium a řekne nahlas: „Ahoj, my jsme Jelen!“ To úplně nabije člověka energií.
Věděli jste už na střední škole, že právě hudba je to, čemu byste se chtěli věnovat? Že právě tohle je to, co Vás naplňuje?
Tak já jsem dělal muziku od malička. Jsem z hudebnické rodiny, takže určitě. Hrál jsem na trumpetu, na trombon, na klavír, pak jsem objevil kytaru. Začal jsem hrát písničky a postupně mi tak nějak došlo, že muzika je prostě to, co bych chtěl dělat. Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, že bych se jí živil, ale věděl jsem, že bych ji chtěl dělat celý život, protože je to něco, bez čeho nedokážu být. Myslím, že kluci to měli podobně. Všichni hrají od malička, mají kapely.
Máte něco, čeho byste chtěli dosáhnout? Hudební cíle? A čeho až byste dosáhli, řekli byste si „tak jo, už můžeme jít do důchodu“?
Ne, ne, vůbec ne. Já musím říct, že my jsme si nikdy neříkali: Tak hele, za tři roky vyprodáme O2 arénu! Ne, to my jsme fakt nikdy neměli. Pro nás je spíš důležité, jak ta kapela funguje lidsky. Celé to naše uskupení je založené na přátelství a lásce k hudbě, a i kdyby se nám nepovedlo vyprodat nějaký turné, tak bychom spolu stejně hráli a jezdili. Pro mě osobně je největší cíl, abychom tohle udrželi co nejdéle. Aby to pořád byla taková pohoda a pořád to bylo tak příjemný, jak to je teď.
TADY MÁ BÝT OBRÁZEK
Koncert Jelena ve strakonickém Domě kultury.
Oblíbená hudba? (Tedy kromě té vaší, samozřejmě.) Něco, co se Vám líbí, co Vás inspirovalo?
Já nemůžu mluvit za kluky, každý jsme z jiného hudebního zázemí. Nějací kluci se věnují vážné hudbě, jazzu, ale to, co máme společný, je ta láska k hudbě; takové ty návraty ke kořenům, tam, kde muzika vznikla, a taky to, že máme rádi akustické nástroje a přirozenou písničkovou formu.
Bylo pro Vás těžké adaptovat se v české populární scéně? Nebáli jste se ztráty soukromí a podobně?
Já musím říct, že my absolutně nemáme čas myslet na takové věci a řešit je, protože jsme akorát pořád v dodávce a jezdíme. Z dodávky pak vylezeme na pódium, odehrajeme a pak občas do zkušebny. Takže pro nás nějaká myšlenka, že se pohybujeme na populární scéně… nevím. Spíš je pro nás nejdůležitější, že můžeme hrát, že Jelen je teď známější a že je o nás víc slyšet. Co je na tom dokonce ještě úžasnější, je to, že chodí víc lidí, znají naše písničky, zpívají si je s námi. A to je vlastně, čeho jsme vždycky chtěli dosáhnout – abychom tu muziku dostali k co nejvíce lidem a hráli co nejvíc.
No a ten zbytek… Je super, že jsme dostali Anděla za Objev roku před dvěma roky, to je pro nás samozřejmě úžasné. Je to pro nás obrovská pocta, že si nás všimla i odborná veřejnost, je skvělé, že si můžeme zahrát na Slavíkovi. Ale doopravdy, pro nás je skvělý to živý hraní.
Co Vás inspiruje při tvorbě textů? Příroda, zvířata?
Naprosto všechno. Já vždycky říkám, že spíš než abych psal písničky, přijde mi, že ty písničky se chtějí skrz toho člověka napsat samy. Že když to člověk nejmíň čeká, je trošku naladěný a má otevřenou hlavu, najednou to odněkud přiletí a je to tam a vůbec nevím, kde se to vzalo. Taky hodně záleží na tom, co ten člověk zažil, kde byl, co slyšel. Takže ta inspirace je doopravdy veliká a je všude. Byly písničky, který jsem napsal v tramvaji, byly písničky, který jsme napsali v lese s kluky, když jsme byli na soustředění, byly písničky, který jsme napsali v dodávce.
Je Vás v kapele nezvykle hodně. Máte někdy nějaké rozpory?
Ne – a musím zaklepat, protože to funguje suprově. My jsme teď vydali druhou desku a tu první, tu jsme vydávali v původním složení: my tři, já, Martin Kasal a Ondra Málek, takhle jsme to dávali dohromady a další kluky jsme teprve poznávali. Potřebovali jsme nahrát trumpetu. Já jsem znal Sašu, tak jsem mu volal, jestli by si s námi nechtěl zahrát, a on přišel, nahrál úžasný trubky. Pak povídal, že by si to chtěl zahrát naživo. My jsme se smáli, že jsme spíš nějaký hudební hnutí než kapela, protože někdo přišel, nahrál a nakonec s námi zůstal. Takže pro nás to bylo hodně osvobozující. Na rozdíl od té první desky, kterou jsme dělali ve třech, tak teď, jak je nás hodně, do toho dal každý z kluků něco ze sebe a obohatilo to ten zvuk. Saša s Jankem mají velké zázemí v klasické hudbě, ostatní z té písničkářské scény, Honzík mladej, ten se pohybuje na rockové scéně – my takhle hrajeme písničku a on najednou zapne elektrickou kytaru, začne do toho bušit a hrozně to tam sedí.
TADY MÁ BÝT OBRÁZEK
Kapela Jelen. Zleva: Martin Kasal, Janek Kovářík, Jindra Polák, Ondra Málek, Saša Smutný, Honza Rek, Tomáš Málek.
Na co při hraní myslíte?
No, já myslím, že my při hraní nemyslíme. Člověk je v té muzice. Speciálně na koncertě si užíváme tu chemii, co se děje pódiu, energii, co proudí mezi námi a lidmi – tam na to přemýšlení ani není čas. Že bych hrál a říkal si: „Ty jo, tak co bude k snídani, snad budou alespoň vajíčka!“ To ne, já si užívám reakci lidí a těšíme se na to, že když dohrajeme koncert, zajdeme za lidmi, popovídáme si a získáme bezprostřední reakce.
Co byste doporučili mladým kapelám, které začínají a chtějí se prosadit?
Nejdůležitější je to, čemu člověk věří. Nenechat se zviklat, věřit tomu, jít si za tím a nevzdávat to. Hlavně vydržet, protože když to vydrží, tak by to sakra nějak mělo dobře dopadnout, ne?
(obrázek alba: bontonland.cz, foto kapely: jelenmusic.cz, foto z koncertu a setkání s J. Polákem: Simona Vaňková)