Minulý rok jsem se rozhodla, že se přihlásím na roční studium na německé škole v rámci programu, který naše gymnázium nabízí. Rozhodla jsem se velmi impulsivně, a vlastně jsem si toto rozhodnutí nijak důkladně nepromyslela. Abych mohla být vůbec přijata, musela jsem vyplnit spoustu dokumentů, a hlavně napsat motivační dopis, na základě kterého si žáky vybírají.
V červenci mi bylo oznámeno, že jsem byla přijata a že mi byla nalezena hostující rodina, ve které bych měla strávit několik příštích měsíců. Právě na konci července, kdy ještě v německých školách probíhá výuka, jsem školu a rodinu navštívila. Škola na první pohled působila velmi příjemně, stejně jako rodina, u které jsme strávili většinu odpoledne a probírali detaily pobytu (já zatím hlavně anglicky). V srpnu se nic nedělo, jako bych na tuto skutečnost úplně zapomněla, a jakmile přišlo září a první školní den – objevily se komplikace. První týden jsem chodila do české školy a loučila se s kamarády. Bohužel jsem se kvůli nepříznivým okolnostem ocitla v karanténě, což znamenalo, že zmeškám začátek školy v Německu. Jakmile uběhly dva dlouhé týdny, mohla jsem konečně odjet a začít novou zkušenost. Kvůli mému zpoždění jsem nastoupila již do rozjetého vlaku a připadala jsem si velice zmateně. Všechno jsem si musela zařídit sama, obejít učitele a nahlásit se jim, sehnat si učebnice a tak dále. Přepnout z češtiny do němčiny během jednoho dne je velmi náročné, především na škole, kde je látka probíraná v cizím jazyce a velmi intenzivně – byl to pro mě šok. I když jsem byla připravená, první týden se mi špatně spalo, bolela mě hlava a bylo mi několikrát velmi špatně. Jakmile jsem si na jazyk zvykla, šlo všechno dobře. Učitelé byli chápaví a spolužáci mě a dalším dvěma českým studentkám v naší třídě pomáhali. Ve škole byly po celou dobu povinné roušky (i při tělesné výchově) a všichni žáci toto nařízení dodržovali.
Začátkem listopadu se počet nakažených zvýšil a vyučování probíhalo střídavě. Postupně se také zavíraly obchody a služby, až to došlo do nejhoršího stavu, což bylo před Vánocemi, kdy se zavedla nejpřísnější omezení. Tehdy to bylo poprvé, kdy jsem se za tři měsíce strávené v hostující rodině dostala domů. Se stále se zhoršující situací jsem si musela nechat udělat před překročením hranic test na koronavirus. Jeden týden jsem pak strávila dopisováním písemek ve škole a překvapilo mě, že i přes vážnost situace se ve školách roušky nenosily poctivě. Cesta nazpátek vyžadovala negativní test také, a navíc ještě karanténu.
Od začátku ledna až do této chvíle, do poloviny března, jsem se do školy nedostala a výuku měla jen online. Momentálně to snad vypadá, že bychom mohli jít do školy příští týden. Doufám, že to tak nakonec dopadne, protože dívat se celý den do obrazovky je už velmi otravné.