NULL
V dnešní druhé části rozhovoru s módním fotografem Robertem Vano se podíváme na zoubek fotogeničnosti, zabrousíme k charitě a přesuneme se i k zdánlivě povrchní módní fotografii. Užijte si okénko do světa umělce, kterému ke štěstí stačí foťák a kilo čabajky... bez chleba!
FOTO: Petr Horník, Právo
Já věřím, že fotogenický je každý, koho já vyberu. Ale mám kamaráda a ten fotí jenom děti a pro mě jsou děti ta největší hrůza. Ale to dítě může vypadat jako Quasimodo, jenže maminka ho bude mít stejně ráda, protože řekne, že je to její mumumu. Myslím, že každý je fotogenický pro někoho. Pan Saudek má rád starší ženy, silnější. Pan Koudelka fotí starý chlapy. Nebo Honza Šibík dělá válku a to je největší borec. Já bych nikdy nešel někam, kde je minové pole. Já to mám rád doma s kávou a mobilem. A to proto, že každý jsme jiný. Každý máme jiné otisky prstů a myšlení v hlavě. Všichni jsme perfektní ve svém vlastním vesmíru.
A co taková retuš? Slouží podle vás jako přijatelný doplněk k dosažení oné fotogeničnosti?
Pro tu novou generaci určitě. Oni vědí, co se skrývá za slovem postprodukce, zase však netuší, co je předprodukce. Ono před tím, než byl digitál, tak všechno, co se dělá teď ve photoshopu, se dělalo před photoshopem. Když mám ta děcka ve škole a ony pořád cvakají a ta holka má jeden vlas nakřivo a místo toho, aby vstaly a upravily jí to, tak dál fotí a potom tím stráví hodinu ve photoshopu. Zase je to o tom… když někdo, například pan Sudek, šel fotit Karlův most, tak tam chodil čtyři roky, než ho cvaknul. Vy máte v hlavě určitou představu. Když tam ale byly mraky, tak byli lidi a když nebyly mraky, tak zas nebyli lidi a všelijak. A já to mám takhle s modelkami nebo s kluky.
Nevyfotím kohokoliv, a tak nemusím retušovat. Nevezmu holku, co má beďary. Proč? Vždyť je tam 800 holek bez beďarů! A pak ještě volá a chce větší pusu a menší zadek. Pro mě je o moc snazší udělat jednu hezkou fotku, než abych tam retušoval. Pro mě je to lež.
Hned z několika vašich projektů jsme jasně pochopili, že rozhodně neodmítáte podílet se na charitě a pomoci tam, kde je potřeba.
To musí každý.
Jste v tomto otevřený kvůli nějakému zvláštnímu důvodu, nebo se vám to jeví čistě jako správná věc?
Ze strachu. Děda byl zahradník a říkal, že když se mi, když se komukoli, podaří dělat to, co má rád, což se málokdy podaří, tak se musíme chovat jako zahradníci. Jedna třetina úrody se vrátí zpátky do země, aby se urodilo i příští rok. Já když vidím různé lidi na vozíku nebo třeba ty děti s motýlími křídly, které sedí zavřené už léta a stejně umřou a není pro ně žádný lék… a mně se nějak podařilo prokličkovat, že mi bude 70 a jsem pořád zdravý. A proto když mě někdo osloví, tak to nejmenší, co můžu udělat, je dát někomu fotku, protože to je něco, co dělám rád.
Měl jste takovéto sklony pomáhat, když jste ještě nebyl slavný?
Neměl. Půlku života jsem musel pomáhat sám sobě. Protože… jak jsem měl pomáhat, když jsem se zfetoval a tam někde ležel na ulici? To nemůžete jít pomáhat. Nejdřív jsem se musel dát dohromady a pak, když se to povedlo, tak jsem si řekl, že musím někoho vytáhnout z hovna. Začal jsem u kamarádů a u známých a pak to rostlo. Já jen doufám, že to z těch nadací jde na správnou věc, i když tomu moc nevěřím. Třeba jako tenkrát, když vznikla písnička We Are The World. Všichni zpívali, všichni vydělali a poslali miliony, jenže peníze nikdy nikam nedošly a ti lidi v Africe stejně umřeli.
Jak já vím, že když něco pošlu, tak za to postaví školu v Bangladéši? Občas mám pocit, že bych spíš měl před tím, než člověk umře, ho vzít na panáka a říct: „Dej si to na mě, ještě než odejdeš na druhou stranu!“ Jenže když nedám peníze, tak mám výčitky svědomí. Asi to spíše lidi dělají, aby spali v klidu, než aby zachránili Etiopii.
(Dokument ČT o charitativním projektu "Vano fotí šohaje" můžete zhlédnout zde.)
„Lidé kupují sny.“
Teď bychom přešli o kus dál ke zdánlivě povrchní módní fotografii. Považujete i v tomto odvětví fotografie emoce za nezbytné, nebo je to spíše o tom pozlátku; oblečení, vnějším vzhledu?Emoce hrají roli, ale ono jde taky o toho návrháře. On taky nemusí požadovat žádné emoce. Když návrhář chce, aby jeho kolekce vypadala jako roboti, tak ty ji nemůžeš vzít do časopisu a udělat z ní emotivní barbie.
A samozřejmě, že je to povrchní, protože móda není realita. Móda jsou sny o lidech, jací nikdy nemůžou být. Vždycky mi říkali, abych je nefotil takové, jací jsou, ale takové, jací by chtěli být. A proto taky převažují nápady fotit na místech, kam se normální člověk nedostane. A oni to všichni vědí, a stejně si to všichni koupí, protože lidí kupují sny. A hlavně holky… to vidíte, jenom když se v trafice podíváte na ty názvy časopisů; Linda, Klára, Vlasta, Jana, Zebra! Tam není žádný Robert, Milan nebo Vlastimil!
Nemálo lidí zasvětí umění celý svůj život, nicméně valná většina považuje umění za jakýsi pouhý vedlejší efekt našich každodenních životů. Je podle vás takovéto životního rozhodnutí, tedy vybrat si povolání v uměleckém směru, výběrem profese jako každé jiné, nebo je to už oddání se určitému životnímu stylu?
Ale já jsem si to nevybral, že budu umělec. Chtěl jsem se uživit, ale nechtěl jsem kopat kanály, nebo natahovat elektrické dráty. Já jsem tenkrát chtěl fotit, ale nemyslel jsem… když je ti dvacet, tak nemyslíš. Nás začínajících fotografů bylo tenkrát 40 a zůstali jsme dva. Fotograf se může uživit, když mu k životu stačí jenom foťák a pas. Když má člověk málo peněz, tak si koupí Májku a dva rohlíky, ale nemůže říct dětem: „Dneska nebudete jíst, protože táta nechtěl fotit architekturu!“ Já když přijdu večer domů, tak nemusím na nic myslet. Nemám úvěr, nic nevlastním, nikdo mi nemůže nic ukrást a to je pak dobré. Ale ono člověk nikdy neví, co je dobré… když člověk má něco, tak on pak zase nemá jiné věci. Nikdo nemá všechno!
Takže byste nic neměnil?
To ne! To by byla hrůza! To bych pak asi nebyl fotograf… to bych možná někde baletil.
Působíte jako věčně pozitivně naladěný člověk. Máte nějaký způsob, jak si tuto dobrou náladu udržujete?
Nemám. Možná je to proto, že jsem mohl dělat, co jsem chtěl, nebo možná je to z Ameriky. Nevím… Já jsem takhle furt!
A teď závěrečná otázka. Při jednom chatu v České televizi jste na otázku: „Máte auto a jakou značku?“ vtipně odpověděl „Ne, mám jenom foťák.“. Máte i jiné věci ve vašem životě, která vás baví nebo naplňují?
Rád vařím. Říkával jsem, že až se naučím fotit, tak budu vařit. A mám knihy, hodně knih. Ale já nic asi ani nepotřebuju, nebo nechci. Ale to já už od malička. Třeba brácha, on furt něco chtěl. A možná je to tak lepší. Já jsem chtěl být jenom fotograf, ale nikdy jsem nechtěl takové ty šílené věci, jako mít studio v Monte Carlu. Oni si lidi někdy sami tvoří tyhle průsery. Já nic nechci, já si koupím čabajku … kilo, a sním ji bez chleba! Takové věci dělám.
Závěrem bychom chtěli ještě jednou poděkovat nejen panu Vano za poskytnutí rozhovoru, ale zároveň i Městskému kulturnímu středisku Strakonice za zprostředkování samotného rozhovoru. Doufáme, že jste si dosyta vychutnali tento šťavnatý rozhovor!
Tomáš Pacovský & Markéta Scheinostová