NULL
„Já jsem vždycky před přednáškou nervózní, že nikdo nepřijde, protože nejsem žádná Helenka Vondráčková,“ začíná svojí přednášku jeden z našich nejznámějších módních a portrétních fotografů Robert Vano v téměř plném Rytířském sále strakonického hradu. A my jsme pro Grafomana získali i pár minut se samotným mistrem a připravili si pro vás rozhovor s fotografem, který tvrdí, že vše v jeho životě bylo dílem pouhé náhody. Mnohem více a ještě víc se dozvíte v následujícím rozhovoru.
FOTO: Petr Horník, Právo
Začněme trochu oddechově, pamatujete si Vaši úplně první fotografii?
V patnácti letech jsem dostal foťák, aniž bych ho chtěl. My nikdy na Vánoce nedostávali to, co jsme si přáli. V té době to asi ani nešlo. Každopádně ten foťák byl dobrý tím, že jsem vše mohl dělat sám. Já jsem nikdy nebyl týmový člověk. V týmu hrozí, že když někdo něco pokazí, tak to odnese celý tým, a já chtěl být zodpovědný. Určitě jsem fotil mámu a tátu a podobně, ale která byla první, to si nepamatuju. Taky už je to celkem dávno.
„Tady není módní fotografie, ale zase děláme dobrý pivo.“ 
Strávil jste poměrně podstatnou část svého života v Americe. A přestože se nezdálo, že byste byl zde nespokojený či nešťastný, vrátil jste se zpět do Česka. Mělo to co dočinění s určitým druhem patriotismu, nebo se za tím skrýval jiný důvod?
Nevrátil jsem se pro vlast. Já nikdy nebyl žádný vlastenec. Utekl jsem z vojny, a tak mě odsoudili za vlastizradu a nikdy mi nedali vízum. Já bych se vracel pořád. Po revoluci se vše, co nám komunisti udělili, smazalo, a tak jsme mohli domů, kde jsem nebyl třicet let. V tu dobu časopis, ve kterém jsem pracoval, v americké Elle, koupil licenci na vydání české edice a potřebovali redakci, a tak jsem tu práci vzal. Praha tehdy vypadala jako zakletý Disneyland, všechno černé, a pak se každý den objevil nový opravený barák a najednou byl růžový a zelený a modrý a žlutý. No, pak jsem zůstal. A je mi tady dobře.
A když jste zmínil, že tedy nejste žádný vlastenec…
No, jakože bych nešel umírat za vlast. A vlast nikdy neumře pro vás. To je šílený. Šel by Putin, hned uteču. Mám americký pas a adiós.
Když jsem zmínil patriotismus, narodil jste se na Slovensku v bývalém Československu, máte americký pas, ale žijete dlouhodobě v Praze. Jak sám sebe identifikujete?
Ono záleží, na co se lidé ptají. Oficiálně jsem Američan, neboť mám jenom americké občanství, nikoliv české nebo slovenské.
Cítíte se tak, jako Američan?
Ne, cítím se jako Maďar. Protože moji rodiče byli Maďaři.
A teď zpátky k Americe. Existuje podle Vás výraznější rozdíl v přístupu k focení mezi Evropou, případně konkrétně ČR, a právě Amerikou?
Rozdíl je v tom, co fotím já. Tady není módní fotografie. Dělala se reportáž, protože za komunistů nebyla žádná móda. Že by tady běhaly nějaký Cindy Crawfordové, to ne, takže zbývá reportáž, a to je hodně muziky za málo peněz, protože nepotřebujete nic. Vyjdete na ulici, vyfotíte dva bezdomovce, tři feťáky a máte výstavu. Ale když chcete dělat módu, zvednete telefon a zavoláte Claudii Schifferový, ta bude chtít něco, takových 30 000 dolarů, s nějakým krásným pozadím u Niagáry a ještě jí posadit do Bentley. I to něco stojí. Ale to nic neznamená, my zase děláme dobrý pivo.
A kdybyste to porovnal v širším měřítku?
Když jsem ve dvaceti letech začínal a opozdil jsem se o pět minut, tak mi šéfová časopisu v New Yorku řekla: „Chtěl byste být v životě úspěšný módní fotograf? Já vám na to dám dobrý recept. Padesát procent úspěchu je, že se narodíte v Paříži, a druhých padesát být na čas, tak se snažte být aspoň napůl úspěšný v životě.“ Proto chodím tři hodiny dopředu, abych byl úspěšný. To je ten rozdíl. Tady každý chodí pozdě.
Protože už i u rozhovoru… když se dohodneme na setkání třeba lehce po páté… ale to já nikdy nevím, kdy to je. V šest, sedm, zítra, za rok? A nechtějí to upřesnit, protože pak by tam museli být včas. To je potom jak v holubníku.
„Emoce vždy fungují.“
Předpokládám, že Vy, jako téměř každý umělec, se snažíte „otisknout“ do svých fotografií nějakým způsobem emoce, tedy, že s každou vytvořenou fotografií dáváte do svých děl kus sebe sama, chápu to správně?
Snažím se. Někdy to vyjde, někdy ne.
A funguje to obousměrně? Myslím tím, zda zanechává i model či modelka ve fotce jistou stopu osobnosti a nejen svoji vizáž?
Jo, určitě, někteří. Ale tak stejně si myslím, že někteří umělci. Teď byl nedávno dokument na ČT Art o Picassovi a v tom pořadu někdo, ředitel galerie v Paříži, říkal, že jedno procento lidí se rodí, že jsou, a zbylých 99 % se to musí naučit. Je to náhoda. Ten Picasso byl takový. Byl to hajzl celý život jako člověk, měl 10 manželek a 11 dětí. Ani jednu nepřiznal, ale jako umělec byl super. Už malý, asi ve dvanácti letech, na hodině malování pan učitel vysvětloval a on si nikdy nedělal poznámky. Učitel se zeptal, proč nepíše, a on mu odpověděl: „Já nemusím, já to vidím.“ A někdo to má. A s těmi modelkami je to stejné.
Občas jste v místnosti a někdo přijde, a i když můžete být otočený zády, cítíte, že vešel člověk s nějakou aurou, energií. Ale u focení se moc nechce vědět, co cítíte. Jednou jsme dělali pořád to samé, a tak jsem to navrhl zkusit jinak. „Ty nemysli, ty foť,“ odpověděla mi šéfová. Takže ne vždy je potřeba.
A jsou právě zmíněné emoce podle vás tím, co dotváří silnou fotku?
U portrétů jsou pro mě důležité emoce. Důležitější než technika, jelikož u umění by technika měla být to poslední, co je vidět. Potřebuješ techniku, abys to udělal, ale někdy se člověk podívá na tu fotku a je vyretušovaný jak avatár ve photoshopu. To je hrůza.
Emoce vždy fungují i na lidi, kteří se dívají. Je to hodně důležité, nejenom u fotky, ale i celkově v čemkoliv.
Už jste se někdy uchýlil k odmítnutí nabídky…
Ano, vždy!
…protože by to pro Vás znamenalo se příliš přizpůsobit a nefotit tak, jak Vy chcete?
Odmítám zakázky, které neumím. Řekne se, že nějaká holka bude sedět v Mitsubishi, tak to nebudu dělat, protože já nic o autech nevím. Nemám ani řidičák. Ještě neumím sport nebo architekturu. Ale lidi si myslí, že jste fotograf a fotíte všechno. Nemůžete mít všechno. Většinou to vypadá tak, že nechci, ale to je potom už na nich, co si myslí.
„Všichni jsme perfektní ve svém vlastním vesmíru.“
Tvrdíte, že fotíte jenom krásné a mladé lidi. Myslíte si, že obecně nelze udělat hezkou fotografii něčeho ošklivého, nebo je to jenom vaše osobní zásada?
Já jsem začínal v módě a móda je o snech, není to reportáž. A ještě jsem chtěl dělat hezké věci. On na to existuje jednoduchý recept. Pan fotograf, od kterého jsem se učil, mi říkal, že jestli chci hezkou fotku, potřebuju hezkou holku, a to nejsou moje kamarádky. A tam to je. Jo, takže zajdu do agentury a řeknu, že chci tuhle. Když zajdu do agentury, tam všichni budou stejně staří, stejně vysocí a stejně krásní, protože oni už prošli tím konkurzem, aby se stali modelkami nebo modely, a jsou tam, protože se chtějí nechat fotit, takže to pro mě není žádný trápení. Dlouhý trápení je utíkat za někým na Václaváku a prosit ho, aby se mnou šel fotit, na což já nemám nervy.
Takže vám nepřijde, že nějaká krása spočívá v odlišnosti lidí, nebo vám vyhovuje, že jsou všichni stejně vysocí a hezcí?
Nedávno, při mé poslední výstavě, kde bylo asi 40 let fotek a byli tam ty kluci, přišel takový hodně starý pán a říkal: „Kdy už budete fotit jinýho kluka?“ A dodá, že pořád fotím toho samého, a tak odpovím: „To není furt to samý, tohle je z šedesátého osmého a tohle je z roku 2005.“ Ale on mi nevěřil: „To mi neříkejte, to je jenom, protože jsem starej, nejsem hloupej.“ Asi lidi mají určité způsoby, jak vnímají věci.
Ale i tak vás lidi pomluví. Když fotíte kluky, tak řeknou: „To je ten buzerant, co fotí ty kluky.“ Kdybych fotil rajčata, tak řeknou, že ten šílenec fotí rajčata. A když fotí holky, tak řeknou, že je úchyl. Čili je lepší vybrat si to, co máte rádi, a pak to můžete dělat celý život. Dost vody v moři pro každého. Nezáleží, jaký džbán přinesl, jestli malý nebo velký.
Ono hlavně musíte vědět, kde se vyskytuje váš marketing. Můj je v San Franciscu, Paříži, New Yorku, Londýně a konec. Ne Moskva a Helsinky a tak. To ale neznamená, že nemáme hezké věci. Myslím, že to pravděpodobně zavinilo těch padesát let totáče, protože před tím jsme to měli. Od té doby, co odešel pan Sudek, se téměř nic neděje. Nikdo nefotí zátiší. Všichni fotí namačkané lidi v autobuse a metru. Kdo by se na to chtěl koukat každý den?
Na pokračování rozhovoru se můžete těšit ve středu 5. listopadu