V p
osledních dnech se v médiích objevilo několik úvah, ohlédnutí za rokem plným nejistot a jakési snahy o udržení zaběhlého systému a po několika rozhovorech s mými vrstevníky - studenty našeho gymnázia, a také bývalými studenty jsem dospěla k závěru, že pokusit se o jakousi reflexi po téměř dvou letech střídání distanční a prezenční výuky by nemuselo být vůbec od věci. Pokud bychom se měli na pandemií jako takovou podívat trochu s odstupem, jistě bychom řekli, že je to jistá šance na změnu českého školství. Ale opravdu tato změna probíhá? A jak to vnímáme my, studenti? Uvědomuji si, že se tímto textem pouštím na velmi tenký led a že si jej možná (a snad) přečtou i někteří učitelé, ale osobně tuto úvahu vnímám jako více než potřebnou.
,,Seš v pohodě?”
,,No, popravdě jsem v pátek přišla ze školy, usnula jsem a vzbudila jsem se až další den dopoledne. Už chci, aby to skončilo. Učitelka nám řekla, že jako maturanti to nemáme o nic těžší než ostatní, ať se vzchopíme a dala nám test. To, že někteří z nás dělají přijímačky dřív a nebo že se jim ani neotevřely maturitní semináře, je všem úplně jedno,” odpověděla moje spolužačka poté, co jsem ji viděla, jak se jí třese ruka během toho, co držela skleničku. Nechci tímto článkem nikterak shazovat práci učitelů, vynakládají spoustu úsilí pro to, aby nám v co nejkratší době předali co nejvíce informací, navíc sama pocházím z rodiny pedagogů, takže mám tuto, někdy až sisyfovskou práci denně před sebou, ale zároveň jsem v maturitním ročníku, po dvou letech ,,vypadnutí z běžného vzdělávání” a čím dál častěji pozoruji, jak tento systém ,,drcení & test” dostává nás všechny do nepříliš zdravých psychických končin. Tento fenomén tady byl již dříve, pandemie jej ovšem vyhnala do mnohem větších rozměrů. ,,Beru antidepresiva.” ,,Někdo se prý v tom týdnu před Vánoci zhroutil.” (zpověď pochází z minulých Vánoc - pozn. redakce) ,,Chci se učit to, co mě doopravdy zajímá. Ale místo toho musím věnovat čas tomuhle.” ,,Mám z toho pětku, ale víš co, mně už je to vlastně úplně jedno.” Kvůli střídání distanční a prezenční výuky se spousta plánované látky nestihla. Strach, že nás každým dnem pošlou zpět na distanc se od září stále drží, a vlivem něho se píše hromada testů, abychom měli ,,projistotu nějaké známky”. Navíc obavy ze zkoušek na vysokou školu, z obav, že nás dvouleté vypadnutí z běžného systému značně znevýhodnilo, a další nejistoty, které teď během krize pociťujeme snad všichni, dostávají nejednoho studenta do úzkých. O psychickém zdraví se s námi (až na světlé, o to více skvělé výjimky) nijak nemluví a jen se ,,to všichni snažíme do maturity vydržet”. Možná by ale stálo zato si položit otázku - ,,Musíme to vydržet?” a případně ,,Jak to máme vydržet?”
Se slovem ,,vzdělání” se často pojí negativní konotace. A to je škoda.
Za klíčové považuji se v tomto období snažit dělat dál něco, co nás naplňuje. Vliv nekonečného zkoušení nás ovšem často připravuje o čas a energii pro to se o něco takového vůbec pokoušet, takže na to spousta z nás zanevře a pak se snadno stane, že v posledním ročníku nevíme, čemu bychom se v budoucnu chtěli věnovat. Navíc systém neustálého hodnocení (viz tabulka nejlepších studentů, kde jsou premianti seřazení hezky podle průměru), srovnávání tříd a tlak na výkon v nás může vyvolat jisté apatie vůči oblastem, které by nás jindy mohly i zajímat a se slovem ,,vzdělávání” se nám pak často vybaví spíše negativní konotace. A to je škoda.
Kde hledat příčiny?
Je ovšem třeba si také položit otázku, jaké podpory se dostává našemu školství. Vedení školy má na starosti vyřizování veškerých problémů ohledně karantény a pozitivně testovaných a musí neustále všechny kontaktovat a informovat o stavu věci. Navíc je tlak vyvíjen i na samotné učitele a na plnění zavedených osnov. Ten se pak přirozeně přenáší na nás, na studenty, a musíme se s ním nějakým způsobem vypořádat. Jistý tlak může být v jistých ohledech přínosný, ale měla by s ním jít ruku v ruce i určitá pozitivní motivace. A tolerance. Tato problematika je velmi komplexní a hledání řešení je pak spíše otázkou pro odborníky a pro pedagogické fakulty. Realizace supervizí by pak mohla být také hodnotnou složkou při snaze o zlepšení současného stavu. Pandemie jen více odhalila problémy, které tady byly, a je teď na nás, jak se s nimi jako společnost rozhodneme vypořádat.
Minulé Vánoce aneb Štěstí zdraví, pokoj svatý vinšujeme vám. A nebo taky ne.
Během distanční výuky jsme byli zasypáni řadou úkolů, které jsme museli neustále přesně na čas odevzdávat, byli jsme izolováni od ostatních a nemohli jsme se v řadě případů věnovat našim zájmům naplno. Situace vyeskalovala během minulých Vánoc, kdy nás po návratu čekala hromada testů. Ministerstvo sice doporučilo nezkoušet a spíše klást důraz na co nejplynulejší návrat do lavic, praxe ovšem vypadala o poznání jinak. V červnu se pak řada z nás návratu bála, bála se, že to nezvládne.
Někteří studenti ovšem pandemii využili jako příležitost pro to si vytvořit vlastní systém a tento způsob výuky jim vyhovoval. Pro další jedince to však bylo velmi psychicky náročné a každým dnem vyhlíželi vytoužený návrat a možnost se opět více vídat se svými přáteli. Sedět několik hodin denně u počítače a plnit nikdy nekončící zadání se totiž nedá vydržet věčně.
Řešení celé situace spočívá v uvědomění a přijetí faktu, že vůbec nějaký takový problém je. Důležité je nezavírat oči, komunikovat, podporovat, tolerovat, nebát (se). Zdá se, že se dnes systém snaží tvářit, jako by se nic nezměnilo. Ale změnilo. A někteří z nás ten tlak už asi dlouho nevydrží, pardon. Nejsme totiž stroje na jedničky. A snad ani nikdy nebudeme