NULL
Nedávno se první a druhé ročníky vydaly na promítání filmového zpracování románu australského spisovatele Markuse Zusaka. Adaptace se ujal britský režisér Brian Percival. Čtyři z našich redaktorů se podívali snímku na zoubek a dnes vám řeknou, zdali je Zlodějka knih ve své verzi na velkém plátně něčím, co můžete s klidem opomenout, či nikoliv.
Prostředí a doba druhé světové války a uprostřed všech výbuchů německých bomb malá, desetiletá, neuvěřitelně silná Liesel. Její síla spočívala v jejích slabinách. Byla odloučena od biologické matky, zemřel jí bratr, neuměla číst ani psát. Matku a otce získá ve své německé pěstounské rodině, bratra najde v rodinném příteli Maxovi, který je židem, a číst a psát? Učila se z knih, které „kradla“. Jedním slovem: Nádhera! Všichni si umíme představit krutost druhé světové války a o to víc mě upoutávala neuvěřitelná síla malé desetileté Liesel. Síla slov, kterou dokázala Liesel přečíst z knih, co kradla, a kterou následně dokázala sama použít pro ostatní, byla neuvěřitelná. Ta fantazie, jakou měla... Neskutečné. Nevím, co jiného bych měla napsat k tomuto filmu, než že byl neuvěřitelně silný, emotivní, poučný a bohužel i smutný. A jediné, co ho mohlo kazit, byl můj hlasitý brekot, který byl slyšet snad po celém kině. Bernardeta Bučoková
Samotný úvod vypravěče mne velmi zaujal, a tak jsem hned poznala, že se tento film stane jedním z mých nejoblíbenějších. I další slova ve mně vyvolávala až euforii. Bylo to poprvé, co mě film oslovil již od první minuty. Téma války očima německých dětí se mi zdálo velice zajímavé. Doposud jsem neviděla žádný snímek, který by ukazoval příběh prostých obyvatel Německa za druhé světové války. Lidí, kteří věří v říši, kteří věří v Hitlera. Líbilo se mi, že jsem mohla krátce nahlédnout do myslí Němců. Jejich vášeň a oddanost se mísila se strachem z budoucnosti, která byla v té době nejistá. Lidskost byla odsuzována. Hitler si myslel, že dělá jeho říši slabší, ničí ji, ale právě lidskost, emoce a rozum jsou to jediné, co nás liší od zvířat, co nás dělá lidmi. Hlavní hrdinka Liesel je odhodlaná dívka a přesto, že se svět kolem ní zbláznil, Liesel se snaží žít dál - učí se nové věci, čte knihy a poznává, co je to život. Rozvíjejme se, učme se, bavme se, ale hlavně nikdy neztraťme lidskost! Vendula Benešová
Zlodějka knih nám ukazuje jiný pohled na 2. světovou válku – pohled malé holčičky jménem Liesel, která se dostává do pěstounské rodiny. Film na mě působil velmi klidně, ale zároveň napínavě. Celou dobu strávenou v kině mi srdce bilo jako o závod, protože jsem už dopředu tušila, že jelikož je příběh zasazen do válečného období, nemůže vše dopadnout tak, jak bychom si přáli. Smutné je, že vše, co se ve filmu stalo, se bezpochyby událo i mnoha lidem – odloučení od rodiny, zvykání si na nepřátelské prostředí nebo skrývání se po celé roky ve sklepě. Samozřejmě se zde nevyhneme dojemnému konci, u kterého každý uronil slzu. Příběh o chytré a sympatické holčičce, která si i přes zákaz Adolfa Hitlera ráda čte, chytne každého za srdce. Bohdana Scheinostová
Zlodějka knih. Před usednutím do pohodlí kina Oka jsem se s tímto filmem seznámil jen skrz jeho název. Ten mi však neprozrazoval, s kým mě seznamuje. Zlodějka beletrie, poezie, naučné literatury nebo kuchařek? Říkal jsem si, že zlodějka jakékoliv knihy musí mít duši nezkaženou, a tedy bych ji pojmenoval vlídněji. Odcizovatelka. Pokud by měl být humor ve středu a byl bych filmařem já, natočil bych Odcizovatelku encyklopedií. Ovšem v kině jsme byli v pondělí, humor se ocital na okrajích příběhu a při rozsvíceném plátně se na mé mysli tyto myšlenky ani jednou neocitly. Pro mě, diváka s nenáročným okem, platí: Nevzpomeneš-li si po zhasnutí plátna na svoji žízeň, jsi divákem spokojeným. Nevzpomenul jsem si. Pro kterýkoliv film platí: Jsem-li divákem já, může být filmař spokojen, když neusnu. Neusnul jsem. Marco Simič
(Zdroj obrázku: csfd.cz)