NULL
Není tomu poprvé, co zavítalo pražské profesionální Divadlo Různých Jmen, které samo sebe označuje jako "zájezdové", do Kulturního domu ve Strakonicích. Kusy hrané pro naše gymnázium v letech minulých jsem neviděl, šel jsem tedy s hlavou čistou, dalo by se říci – divák nepolíbený. Nesvazovaly mne ani nezdary z minula, ani předpojatost vůči jakýmkoli školním představením.
Tento rok DRJ přijelo se dvěma aktovými hrami Václava Havla, konkrétně Audiencí a Vernisáží.
Audience
Absurdní drama můžeme rozdělit do dvou typů. Lidé chovající se normálně v absurdní situaci. A naopak lidé chovající se absurdně v běžné situaci. Audience je přesným příkladem prvního zmíněného typu. Scéna sestávala pouze ze dvou židlí, stolu a dveří uprostřed jeviště. V úvodu představení se pro vyřčení prvních vět mezi sládkem a Vaňkem použilo jakéhosi rozfázování situace. Po každé větě či Vaňkově odpovědi zhasla světla, aby se Vaněk, tedy ten, který přišel na audienci, posunul o malý kus směrem od sládkova stolu. A zde spatřuji vlastně hlavní problém provázaný oběma inscenacemi a celým pojetím Havlova dramatu. Přílišná popisnost. Nepotřebujeme vidět onu propast mezi oběma postavami, když ji dokážeme vycítit z textu samotného. Soubor nám tedy poskytuje berličku, s jejíž pomocí máme lépe pochopit celé drama, ale, ač to říkám nerad, takovéto pokusy se ve většině případů minou účinkem. Za zmínku také stojí ty chvíle, kdy sládek odešel na záchod. Nejdříve, po zmínce o "Bohdalce", přitančila žena v masce s obličejem Bohdalové, přelila obsah Vaňkova půllitru do toho sládkova a zase odtančila. Při dalším sládkově odchodu přitančila opět, tentokrát s maskou kohouta (po zmínce o Vaňkovu příteli Kohoutovi), a znovu přelila půllitry. Ale zeptám se... je to funkční? Není. Havlovy hry jsou založeny na jednoduchosti a snažil-li se režisér o přesah, nepovedlo se to. Takovéto užívání vnějších atributů k ozvláštnění her pro "dnešní" publikum je prvoplánové a zcela se míjí autorovou poetikou. Co se týče hereckých výkonů, pochválil bych představitele sládka Milana Enčeva, který dokázal propůjčit své postavě i trochu lidského rozměru. Není ve svém projevu jednotvárný. Snad jen hysterický monolog v závěru působí nepřirozeně. Naproti tomu Lukáš Burian v roli Vaňka herecky svou postavu nenaplnil. Jeho projevu chyběla především motivace. Byť postava spisovatele může působit monotónně a nevýrazně, i v tomto člověku probíhají vnitřní boje, řeší problémy, atd. To, co jsme viděli, byl ukázkový případ plochého výkonu. Například v jedné z posledních scén, kdy sládek usíná, Vaněk pozvedá půllitr a celý jej vypije „na jeho počest“. A divák nevidí, co Vaňkovi probíhá hlavou při pohledu na spícího nadřízeného. Bohužel. Když už se na závěr povede silná tečka, je škoda, že tento působivý moment opět narušuje svou intervencí žena s maskou „Bohdalky“, která začne za doprovodu diskotékové hudby chystat scénu na druhé představení. Tento nesmyslný a nefunkční, prvoplánový oslí můstek jen shazuje zajímavě dramaticky vystavěné finále. Škoda.
Vernisáž
Je přesnou ukázkou druhého typu absurdního dramatu. Tedy lidé v běžné situaci, chovající se nenormálně. Sám Havel kdysi řekl, že je rád, když se jeho hry hrají realisticky, neboť právě tak vynikne absurdita doby. Úžívají-li inscenátoři vnějších prostředků, absurdní účinek textu spíše negují. Přesně k tomu došlo i v tomto případě. Režisér se zřejmě snažil o co největší kontrast mezi manželským párem a Bedřichem, který přišel na návštěvu, pomocí přehrávání na straně manželů a naopak přílišné utlumenosti Bedřicha. Tento kontrast ale působí příliš násilně a odebírá aktérům rozličné možnosti hereckého vyjádření. Představitel Bedřicha, Lukáš Burian, bohužel ztvárnil svou postavu v obou hrách naprosto stejně. Ano, vždy se zde bavíme o stejném autorově alter-egu, ale ve zcela odlišných situacích. Scéně opět dominují dveře zasazené doprostřed jeviště, plnící tentokrát roli projekčního plátna. Kupříkladu projekce je přesně jedním z vnějších prostředků, umělým ozvláštněním inscenace. Kde měl režisér vytvořit kontrast, neudělal to. Kde měl ponechat vše tak, jak je, něco přidal. Všechna tato ozvláštnění staví se ve výsledku proti smyslu textu. Vernisáž je hra o povrchní měšťácké společnosti, která však postrádá smysl, kde se nemá komu chlubit svým nabytým jměním. Celé představení je protkané nepříjemným a nesmyslným motivem pouštění hudby, ke kterému ve skutečnosti dojde až v úplném závěru. Ozývají se nepříjemné zvuky chrčení a zvonů mezitím, co žena stojí za křeslem se strnulým zářivým úsměvem a manžel připravuje gramofon a desky k přehrání. V závěru oba manželé propukají v hysterický záchvat, válejí se po zemi, jen aby Bedřicha ve svém bytě udrželi. Ale nebylo by náhodou ono klidné a realistické: máme přece vernisáž; chtěli jsme tě provést po bytě; mysleli jsme, že dopiješ tu lahev; počítali jsme, že tu zůstaneš na noc; postavíme tě na nohy; pomůžeme ti vymanit se z toho marasmu; ukážeme ti, co je to láska, rodinná harmonie, život který má smysl... Nebylo by to tak silnější?
Divadlo Různých Jmen nám nabídlo zpracování dvou jednoaktových her Václava Havla. Zpracování, které je mělo přiblížit konkrétní cílové skupině – žákům a studentům škol. Přílišná snaha o ozvláštnění však šla ve výsledku zcela proti poetice autora.
Vít Malota