Sotva se nejnovější film Zdeňka Trošky dostal do kin, objevila se na internetu hromada recenzí, které právě ne moc lichotivě hodnotily tento Troškův počin. Některé z nich jsem si přečetla, a čím déle jsem četla, tím více jsem pociťovala nutkání napsat něco trochu příznivějšího. A přestože se Babovřesky rozhodně nedají označit za skvělý film, jako na všem se i na nich najde něco kladného.
Děj je jednoduchý, sestávající z několika omylů, jež se odehrávají po příjezdu nového faráře (jak jinak než Šoustala) a jeho sestry, která se okamžitě dostává do klepů. Ať už kvůli menšímu nedorozumění v kanceláři starosty, či tím, že bydlí v domě s farářem, stává se Ivana veřejným nepřítelem číslo jedna.
Všechna nedorozumění se však na konci zdárně vysvětlí a nebýt náhlého příjezdu skupinky neznámých mužů, mohli bychom celou myšlenku Babovřesek ukončit happyendem. Takhle však máme jistotu, že nás čeká další hodina a půl „neinteligentního humoru“, hloupých omylů a dalších „troškovin“.
Menší oživení děje diváka čeká jen v podobě strašidelného domu (kdo viděl Slunce, seno, nesetkává se s takovou myšlenkou poprvé) a hledáním pokladu, které je však trošku zmatené a na konci vlastně ani nevíme, jestli nějaký ten poklad existuje.
Vcelku se Babovřesky zdají být takovou směsicí Hoštic a Kameňákova, kde nechybí ani babči s typickými šátečky, postávající na návsi a sledující dění okolo, ani starosta, který se se svými příbuznými snaží levně odkoupit polorozpadlý dům (přece nebudou věřit na nějaká strašidla!), aby si tam mohli zařídit autobazar.
A jaké je tedy konečné vyznění Babovřesek? Jsou jednoduché, místy vulgární a jistě by se daly nacpat do mnohem kratšího časového úseku. Na druhou stranu jde ale o film, který podle mě vypadá přesně tak, jak vypadat měl. Je to komedie – účel: zasmát se, ne u toho přemýšlet – a myslím, že v tomto směru film svoji úlohu plní celkem dobře.