Pravděpodobně každý z vás si všiml, že po příchodu na tuto školu, tedy na prestižní strakonické gymnázium, se poměrně razantně snížil počet hodin vašeho spánku.
Sice podle chování určitých učitelů by se dalo pochopit, že spánek je naprosto zbytečná činnost, která nás jenom zdržuje od studia, avšak bohužel tomu ve skutečnosti tak úplně není. Alespoň tedy ne podle světových studií. Je totiž všeobecně známo, že spánek patří mezi nejzákladnější lidské potřeby, stejně jako voda, vzduch a jídlo. I přes to však lidé stále zkouší, co jejich tělo vydrží, a to i za cenu svého života. Mezi tyto hazardéry patří i Randy Gardner, který vydržel beze spánku 11 dní a 25 minut. I přes to, že byl tento čas již několikrát překonán, v oblasti výzkumu spánku má tento Randyho rekord nevýslovnou hodnotu, a to především proto, že se jedná o nejintenzivněji sledovaný pokus.
Začněme tím, jak to vše začalo. Samozřejmě za vším stála škola a touha po vítězství. Píše se prosinec roku 1963, kdy se teprve sedmnáctiletý student Randy Gardner se svým kamarádem Brucem McAllisterem rozhoduje pro téma svého školního projektu. Jejich cílem je zůstat vzhůru, co nejdéle to jde. Který z nich se však stane pokusným králíkem, který bude riskovat své zdraví? Toto dilema je rozhodnuto hodem mincí, která vybírá Randyho, zatímco Bruce na něj bude po celou dobu dohlížet. Projekt začíná.
První den nepřináší žádné objevy. Randy je stále čilý a neprojevuje žádné změny. První příznaky spánkového deficitu na sobě Randy začíná pozorovat až druhý den. Má potíže se zrakem, přestává se soustředit a již mu dělá problémy rozpoznávat předměty. Třetí den přibývají další příznaky, jako jsou nekontrolované změny nálad a problémy s mluvením. Naopak jeho čich je čím dál tím citlivější. V tento den je k projektu navíc přizvána i třetí osoba, kterou je spolužák Joe Marcian. Důvod je jednoduchý. Aby mohl Bruce Randyho hlídat, musí také zůstat vzhůru. To se však začíná stávat problematické, neboť se Bruce již sám probouzí ve stoje s hlavou opřenou o zeď, na kterou píše své poznámky. Chce to posilu a tou se stává právě Joey.
Tento neobvyklý pokus upoutá pozornost odborníka na spánkovou problematiku Williama Dementa a nadporučíka Johna J. Rosse. Není divu, že je experiment zaujal. V této oblasti se totiž vědci zdráhali pokusů na lidech, neboť riziko trvalých následků je obrovské. Tito dva pánové mají dvě zásluhy. Nejenže uklidnili Randyho vyděšené rodiče, ale zároveň poskytují chlapcům odbornou pomoc, na celý projekt osobně dohlíží a nakonec jej i vyhodnotí. Ale vraťme se zpět k Randymu.
Je pátý den a jeho stav se stále zhoršuje. Objevují se mu krvavé žilky na očních bulvách, začíná trpět halucinacemi a pomalu ztrácí schopnost rozumně přemýšlet. Každým dnem je to horší a horší. Halucinace, výpadky paměti, neschopnost napočítat do 100… Postupně jsou ovlivňovány i jeho senzorické a kognitivní schopnosti. Stále častější výpadky paměti připomínají rané stádium Alzheimera. Objevuje se u něj i tzv. vazokonstrikce (zužování cév), teplota jeho kůže klesá a jeho tlak naopak roste. Musí být neustále pod dohledem, a to dokonce i ve sprše. Jen nepatrné lehnutí či klid by vedly ke spánku. Právě proto hrdinou tohoto příběhu není jen Randy, ale i jeho přátelé, kteří si s ním neustále povídají, za zvuku hlasité hudby jej vozí po městě a hrají s ním basketbal, bowling či pinball, ve kterém Randy i na konci experimentu stále vyhrává. Mimochodem právě v těchto dnech Randy zaznamenává obrovské zlepšení svých basketbalových schopností. Důležité je zmínit i to, že během celého experimentu Randy kromě Coly neužívá žádných látek, které by mu pomáhaly zůstat v bdělém stavu.
Po 264 hodinách a 25 minutách je experiment ukončen. Randy po překonání světového rekordu míří na tiskovou konferenci, kde novinářům detailně popíše průběh těchto 11 dní. Vzápětí je odvezen do vojenské nemocnice na EEG, kde také přichází vytoužený spánek. Randy spí 14 hodin, po jejichž uplynutí je nakonec probuzen potřebou dojít si na toaletu. Průzkumy později ukážou, že většinu těchto 14 hodin Randy prospal ve stavu REM, který obvykle tvoří pouze 20 % běžného spánku. Rychlost Randyho zregenerování je neuvěřitelná. Již další den jde normálně do školy a trvá jen pár dní, než se jeho zdravotní stav vrátí do normálu.
Následky tohoto experimentu se začaly projevovat až v pozdějším věku, kdy Randy začal trpět nespavostí. Tu se mu po mnoha letech nakonec podařilo překonat, avšak i přesto spí maximálně 6 hodin denně. To je však jen malá cena, když se zamyslíte nad tím, že tímto školním projektem riskoval svůj život. Někteří takové štěstí jako Randy neměli a podobné experimenty se jim staly osudnými.
Co dodat na závěr? Člověk by měl vše dělat s rozumem, a to platí i o spánku. Ten osudný test či zkoušení, na kterém závisí vaše známka na vysvědčení, vám nestojí za to, abyste si zničili své zdraví. Spěte tak, jak vaše tělo potřebuje. Čemu je vám pár hodin času navíc, když ho trávíte v těle, kterému těmito hodinami beze spánku ubližujete?