Pokoj, čtyři stěny, několik obrazů pověšených na zdech, již okoukané a prozkoumané. Postel, psací stůl s novým laptopem zapojeným do elektriky, hudba vycházející z malého telefonu hozeného na posteli, oposlouchaná, nezajímavá. Okno a z něj ten samý výhled, každé ráno, když vyjde slunce, stejná šedivá ulice, několik sousedských domů, ve kterých se každý večer svítí až do rána, jako by jejich obyvatelé chtěli využít situace a místo toho jen prodlužují svůj čas, kdy musí bdělí vnímat realitu. Slunce vychází, chvíli visí na obloze a pak zapadá, tento proces se slévá do jednotvárné šmouhy, bez barev. Čas utíká, a přitom ho ještě zbývá tolik, tolik moc. Čas, který přijde na zmar, bez užitku, bez účelu, zbytečný. Čas strávený mezi čtyřmi stěnami, jako ve vězení. Mobil se rozsvítil a vyskočilo na něm upozornění, hudba se na chvíli ztišila a bylo slyšet jen tiché cink, které mělo na onu zprávu upozornit. Pocit, která tato zdánlivě nepatrná událost vyvolala, zatnuté ruce v pěst, hlasitý povzdech, bezmoc.
Zírala do otevřeného počítače, ruce propletené ve vlasech a na tváři nechápající úšklebek. Vyvolávalo to v ní pocity, které měly zůstat skryté. Nenadálá úzkost jí přepadala neozbrojenou po nocích, kdy k ní měla temnota nejblíž, malý bílý měsíc ji nedokázal ochránit. V těchto momentech se jí hlava plnila myšlenkami, které jí následně obklopily a sevřely se kolem ní jako kovová studená vesta, nedovolovaly jí dýchat, nemohla dýchat. Hrdlo jí vysychalo a v ústech se převalovaly studené sliny, hlasivky jí vypověděly služby a ozývalo se jen tiché sípání. Vždy se jí oči podlily slzami, vždy se jí srdce zmenšilo na zanedbatelnou velikost a čekalo na poslední kapky krve, které by ho opustily jako poslední kapky vody ve vyschlé studni. Bez hnutí ležela na zádech na tvrdé zemi a zkoumala strop svého pokoje, stejně jako včera a den před tím, v době, kdy ostatní šli spát, v době, kdy byla nejvíce zranitelná. Unavená celým dnem a opojená neskutečným tichem, které noc nabízela. Ticho jí uklidňovalo, přinášelo jí zvláštní uspokojení, zároveň ji mučilo, provrtávalo se jí do mozku a nechalo její myšlenky znít a rezonovat celým jejím tělem, cítila mrazivé šimrání. Slzy jí stékaly po tvářích a opisovaly tvar jejího obličeje, až se dostaly ke rtům. Smáčely její suché popraskané rty a zanechávaly za sebou slanou pálivou stopu. Nechuť, která jí každé ráno čekala, ji nutila zůstat vzhůru déle, než bylo zdravé. Nechtěla, aby přišlo ráno, nechtěla otevřít dveře svého pokoje a vyjít na slunce, tak žhavé a obnažující. Nudné konverzace s rodinou, kterými si navzájem ubližovali, hledajíce záminky vybít si svou zlost a frustraci na někom jiném než sobě. Večerní zprávy, tiše nahlížející zoufalí lidé proklínající televizní hlasatele a přející si konec – každodenní rutina.
Strach byl cítit skoro v každém, jejich oči to prozrazovaly, prázdné skleněné oči plné potlačovaných emocí. Ve tváři falešný spokojený výraz snažící se zamaskovat přetrvávající stres z těch nejmenších věcí, které doteď vypadaly bezvýznamně. Strach se každý den prohluboval, prodíral si svou cestu do lidských duší skrz svítící obrazovky jako červ do již nahnilého jablka, aby vybral poslední zbytky šťavnaté dužiny. Ke strachu se ovšem postupně přidávaly pocity bezmoci, nepotřebnosti, frustrace, které jako vosy opakovaně bodající svým žihadlem do citlivé dužiny užíraly drobečky z už tak zuboženého jablka. Strach dokázal lidi ovládat, tíha strachu byla na někoho příliš silná, drtila vnitřnosti, rozežírala duši. Strach, který cítili, jim byl vsugerován, byli k němu donuceni, stejně jako byli donuceni vzdát se své svobody. Svoboda, která pro někoho představovala smysl života, se teď stala pouhým cílem někde v dáli, nedosažitelným cílem.
Přišla mlha, obklopila všechno a zahalila to do bílého závoje, jindy tak překrásného, teď však nenáviděného, mlha jako varování před něčím horším, hrůzostrašnějším. Přišla sněhová bouře. Zaplavila všechno známé sněhem, vířila vzduch, přinášela s sebou mrazivou předtuchu. Na sametově bílém sněhu zůstaly skvrny po krvácení, které způsobila zmrzlá jezírka temně červené krve připomínající skvrny od marmelády na bílém ubrusu. Vyprat takovou spoušť bude trvat dlouho, bude potřeba spousty pracího prášku a bílý ubrus již nikdy nebude čistě bílý a bez poskvrnky.
Sledovala kapky deště, jak kloužou po okenní ploše a padají dolů do neznáma, chtěla se stát kapkou a pokropit nějakou rostlinu a pomoci jí přežít, nebo se nechat unášet větrem někam pryč a pak v tichosti nerušena vyschnout. Nohy v tureckém sedu a hlava opřená o orosené okno, které ji studilo na tváři. Když vydechla horký vzduch, zamlžil kousíček okna kolem jejích úst, po chvíli však zamlžení zmizelo, jeho zbytky byly pohlcovány okolním chladem stejně jako zbytky jí samé byly pohlcovány okolním světem, zanechávajíce jen mokrou šmouhu jako důkaz o její existenci. Tentokrát si neutírala slzy z obličeje, žádné jí nezbyly, na neustále ji obklopující pocit si zvykla a naučila se jej kontrolovat. Bolest, nejlidštější pocit, který si dovolila cítit, bolest ji vytrhávala ze spárů vzteku. Bolest ji vracela do reality, reality, se kterou se smířila a mlčky v ní pobývala. Pocit zmaru, který se v ní zakořenil, ji vytrhával ze spánku a nutil přemýšlet o chladné oceli jen několik kroků od jejího pokoje, v kuchyňských šuplících. Jako by ji někdo v hlavě bušil na stěny lebky a dožadoval se další dávky bolesti, jako drogy, bez které již nedokáže žít, přitom ví, že jen prohlubuje své utrpení, ničí sama sebe. Rozervaná mezi dvěma světy, tím v její hlavě a tím skutečným, přemítala každou sekundu, co dál, nuda ji často pohltila a jako na povel se její mysl vrhla do tmavé zející díry vedoucí do temných zákoutí. Zaostřila na svůj všudypřítomná odraz v okně a zadívala se na sebe, zkoumala každičký kousek známého obličeje a připadala si cize, její oči byly chladné, plamínky radosti, které tam vždy plápolaly, vyhasly a nahradily je odměřené kostky ledu. Změnila se, ale svět také, musela se s tím smířit. Otupěle koukala z okna a paralyzovaná svou novou tváří čekala, čekala na příchod jara.