„Tato akce není namířena proti konkrétním osobám, ale proti nesmyslné ideologii, která nese vinu za velké množství lidských životů,“ zahájil pondělní protestní setkání proti komunismu jeho pořadatel Pavel Gerčák.
Komunistická strana Čech a Moravy začala, hned pár let po revoluci, opět obsazovat křesla a mandáty. Tento trend můžeme sledovat nejen na celostátní a krajské úrovni, ale i na té, která je nám dostupná nejblíže, tedy komunální. Prvotním impulzem pro vznik akce bylo zvolení Milady Vlasákové do Rady města Strakonice.
Skupinka asi dvaceti lidí se shromáždila na ulici před kostelem sv. Markéty. Vcelku skromnou účast vyvážila velice zajímavá vystoupení dvou pozvaných řečníků a samotného pana Gerčáka. Ten, jak řekl, si uvědomuje, že taková akce zřejmě nic nezmění a lidé zůstanou k těmto otázkám stále lhostejní a jen málokdo změní názor, ale až se ho jednou jeho děti zeptají, jestli proti bezútěšné situaci (která do té doby může nastat) něco dělal, styděl by se sám před sebou, kdyby musel odpovědět ne.
Pak již předal hlavní organizátor slovo prvnímu hostu, kterým byl politolog Vladimír Hanáček. Uvedu zkrácený přepis jeho řeči:
„Ústřední věta, kterou velká většina lidí používá, je ,za komunistů jsme se měli dobře‘. Oni se tedy neidentifikují s ideou či programem a jeho plněním, ale týká se to určitých osobních vzpomínek a zakotvení do časového kontextu období před rokem 1989. S předrevoluční realitou se takoví lidé identifikují, tu považují za správnou a volí stranu, která nějakým způsobem reprezentuje étos určitých historických zkušeností a souvislostí. Nejméně 75 % voličů KSČM nepovažuje demokracii za, byť nedokonalý, nejlepší způsob vlády. Této většině tedy vyhovuje totalitní uspořádání společnosti. V roce 2005 tehdejší předseda vlády Jiří Paroubek prohlásil, že bude ochoten utvořit koalici s komunisty, a od té doby je dáno, podle mě čistě aritmeticky, že k ničemu takovému nedošlo. Ve sněmovně nikdy komunisté většinu nezískali. Kde ji ale získali, byly kraje a tam již skutečně docházelo k utváření koalic. Ostatní strany argumentují tím, že když je kupříkladu potřeba opravit chodník či zainvestovat nemocnici, s komunisty je možno se v klidu domluvit. A je vlastně jedno, má-li ten člověk nad postelí pověšený obrázek Gottwalda nebo ne. Z toho bychom mohli vyvodit závěr, že politika není o ničem jiném než o technokratickém rozhodování. Já jsem poslední, kdo by chtěl pochybovat o tom, že politika je o řešení každodenních problémů. Ale zároveň si myslím, že velké množství lidí vnímá skutečnost, že jde zejména o morální a hodnotový rozměr. A dnes jsou i zde mezi námi občané, kteří byli komunismem poškozeni v jeho syrové mocenské podobě. Je dobré jim naslouchat a netvářit se, že celý problém je vlastně banální.“
Jako další byl vyzván ke slovu novinář Robert Malota. Ten za největší problém označil skutečnost, že mladí lidé neznají dostatečně podstatu komunismu, a to především proto, že tomuto tématu se vyhýbají učitelé na druhém stupni základních škol i na středních školách. „Člověk si velice těžko dělá obrázek o něčem, co nezná, o čem nic neví. Dokud se tohle nezmění, protože se o tomto problému nemluví běžně ani v rodinách, tak do té doby mnozí nerozkódují komunismus jako takový. Problém samozřejmě není v jednotlivých lidech – komunistech. Problém je v tom, že tito lidé nebyli ochotni sejmout nálepku ,komunismu‘. Takže vlastně KSČ(M) snad jako jediná strana v postkomunistických zemích se ani nepřejmenovala. V tom je problém. Dál se hlásí k odkazu, který má na svědomí desítky miliónů lidských obětí.“
Na závěr drželi všichni zúčastnění minutu ticha za oběti totalitního režimu a když se rozsvítil plamínek na svíčce položené ke zdím kostela, začal hrát Jirka Musil na kytaru píseň Divný kníže od Karla Kryla. Jen co zazněly první akordy, spustil se déšť a postupně sílil. I přes určitou špetku naděje, kterou představovala hrstka přítomných, nemohl jsem nemyslet na jeden z Krylových veršů.
Prší a venku se setmělo…