Již od prvního stupně základních škol se žáci začínají učit o dějinách českého národa. Do konce páté třídy získají stručné informace o období od středověku přibližně do 2. světové války. Od šesté třídy začnou nanovo. Tentokrát podrobněji a již od pravěku. Navíc jim přibudou i dějiny světové. Do konce ZŠ se povede (v lepším případě) probrat světové i československé dějiny do konce 40. let 20. století.
S historií (pokud je vůbec součástí studijního plánu) se na středních školách začíná opět od úplného začátku. Na gymnáziích je většinou celý rok věnován velice podrobnému výkladu o starověku, další celý rok pak zabere středověk. Až ve třetím ročníku se studenti začnou zabývat novověkými dějinami, to znamená, že po dvou letech se dostanou do 16. století. Dějiny jsou probírány stále do větších detailů (a to včetně událostí světových) a málokdy se povede probrat celou druhou světovou válku.
Paradoxně tak dochází k tomu, že se o období mezi roky 1945 (1948) a 1989 učí pouze v předmětech jako zeměpis a občanská výchova (základy společenských věd). A často bohužel bez historických souvislostí, v horším případě pouze v souvislosti s právě probíranou látkou (ekonomika ČR, ústavní vývoj aj.).
Vyhýbají se snad učitelé problematice totalitního režimu záměrně?
Téměř všichni učitelé se do minulého režimu narodili a někteří jsou i odkojeni komunistickým vysokoškolským systémem. Nabízí se otázka, zdali vůbec chtějí před svými studenty o problematice totalitního režimu mluvit. Téma pro ně může být příliš osobní, nepříjemné, či dokonce odpudivé. Obzvláště kantoři, již byli represemi komunistické strany přímo zasaženi, často považují za lepší cestu se problémy minulého režimu ve výuce vůbec hlouběji nezabývat. Přitom právě oni by mohli podat barvitou osobní výpověď, která studenty zaujme a donutí je o tématu přemýšlet.
Bohužel i mezi učiteli najdeme takové, kteří byli aktivními členy KSČ a buď o problémech režimu nemluví záměrně, nebo si problémy nejsou ochotni připustit, či si je ani neuvědomují. Někteří naopak o době před rokem 1989 mluví až moc. Záměrně však vynechají všechna negativa a říkají pouze, že máslo stálo 2 koruny, neexistovala nezaměstnanost a „neomezovaly“ nás předpisy EU. Můžeme jen doufat, že učitelů podobného ražení není moc.
Neobviňujme však jen učitele, řekl jim někdo, jak o režimu vykládat? Jak překonat případnou osobní bariéru? Tímto problémem by se mělo v první řadě zabývat příslušné ministerstvo, v druhé řadě pak vysoké školy. Čas od času se sice ve věstnících MŠMT instrukce k výuce této problematiky objeví, problém je však v tom, že učitelé se často k věstníkům ani nedostanou, nebo nemají zájem metodickou část číst.
Hrozí nám návrat totalitního režimu?
… Bílá hora, Mnichov, srpen 1968 – tragické události našeho národa, jejichž průběh však obyčejní lidé téměř neměli šanci ovlivnit. Průběh událostí v letech 1946-1948 však změnit mohli. A to i přes velký nátlak Moskvy. Možná, že pokud by tehdy více lidí vědělo, co se pod nadvládou komunistů děje v Rusku, nemuselo by k únorovému převratu vůbec dojít.
V posledních letech jsme svědky růstu popularity extrémistických stran, jak těch nalevo, tak i napravo. A podle současných předvolebních průzkumů opět roste i popularita komunistů. Je to celkem logický důsledek probíhající ekonomické i morální krize. Nástup vlády extrémistické strany však bude s vysokou pravděpodobností znamenat konec demokracie a svobody (alespoň tak, jak ji známe dnes). Uvědomuje si to generace, která již minulý totalitní režim nezažila? Mají vůbec mladí lidé šanci poučit se z minulosti, když o událostech 20. století nemusí vědět vůbec nic? Je jen otázkou času, kdy se najde někdo, kdo zneužije neznalosti minulosti, vymyslí si krásnou pohádku o novém způsobu vlády, a lidé za ním poběží jako ovečky.
Sám mezi současné studenty patřím a pevně věřím, že alespoň našim dětem se už patřičných informací o událostech dvacátého století dostane. Bohužel se dnes setkávám i s tím, že moji gymnaziální spolužáci neví, v kterých letech probíhaly světové války. Natož aby tušili, co se dělo v letech 1918-1939 a po roce 1945. Komunismus si spojují s frontami na banány a spartakiádou… Dělejme s tím něco! Už jen kvůli úctě k těm, kteří režimu padli za oběť.