Psal se rok 1949 a Marie zrovna ukončila zdravotní školu. Nastoupila do jedné pražské nemocnice. Mezi pacienty občas byli i vězni nebo lidé nepohodlní tehdejšímu režimu. Bylo jí 22 a byla odhodlána pomáhat. To se jí ovšem nevyplatilo...
Zatčení
Jednou ji kdosi z pacientů poprosil, aby předala dokument tomu, kdo na ni bude čekat před nemocnicí. Vyhověla. A tak se stalo, že 17. dubna 1950 Marii při předávání dokumentu zatkla StB. Byla převezena do vazební věznice k výslechům. Začaly jí těžké dny. V jedné malé cele žilo pět žen. Voda byla pouze na chodbě, na den měly nárok pouze na dva kýble s vodou a na umytí dvě umyvadla. Místo toalety byl hrnec s dřevěným prknem, který vězeňkyně denně vynášely. Každý den probíhaly kontroly. Dva dozorci pravidelně chodili po celách. Kontrolovali i hrnce s výkaly. Jeden dozorce míchal hůlkou hrnec a druhý hlídal ženy. Jedna nová vězeňkyně, která byla s Marií v cele, se nad celou situací pousmála. Ihned dostala ránu pěstí. Vždy následoval trest, pokud se někdo jen zasmál. Každý den ženy pozorně poslouchaly čísla vězňů, podle kterých chodily k výslechům. Někdy se vězeňkyně z výslechu nevrátily do cel, ale šly do ''temnic'', místností bez jakéhokoliv přístupu světla, dalo by se říct samotka. Často se po tvrdém výslechu vracely ponížené a bez sebevědomí. Bály se jedna o druhou, většina žen tam byla zatčena neprávem, kvůli naprosté banalitě. Marie tam byla ve svých 22 letech jako jedna z nejmladších.
Soudní věznice
Marie byla zatčena 17. dubna 1950 a její soud se konal až 9. května 1951. Když ji přesunuly do soudní věznice, popisuje tuto dobu alespoň o trochu lépe. V celách už měly ženy splachovací záchod, takže si mohly během dne nachytat vodu na mytí a na praní. Všechny v cele byly přibližně stejného věku. Během čekání na soud musely lepit sáčky a papírové praporky. Každý měsíc dostávaly 21 Kčs na nákup těch nejdůležitějších věcí, zubní pastu, mýdlo, vatu a cigarety. Kouřit se smělo jen na vycházkách. Neměly sirky ani zapalovače, připalovala jim bachařka. Některé z bachařek byly hodnější a často se otáčely nebo odcházely, když se roznášelo jídlo. Dne 9.května 1951 byla Marie odvedena před soud, kde byla odsouzena jako politický vězeň k pětiletému trestu odnětí svobody.
Lágr
Marie byla převezena do lágru. Měla nastoupit na pozici zdravotnice v Kladně-Dubí. V tu dobu tam přivezli padesátiletou lékařku. Dobrovolně se vzdala své pozice ve prospěch této ženy. Později však rozhodnutí velmi litovala. Lékařka byla neschopná a lhostejná. Měla jít radši pracovat do Poldovky, kam nakonec nastoupila Marie. Ženy zde pracovaly v tažírně, válcovně anebo vykládaly uhlí. Pobývaly zde v dřevěných budovách plných štěnic. Tam přišla, ne vlastní vinou, k těžkému úrazu. Převrhl se na ni kovový stůl plný ocelových trubek. Po tomto zranění jí zůstaly zdeformované kosti na nohou. Proto ji krátce na to, v roce 1954, převezli do Pražské nemocnice na Pankrác.
Vazební věznice Praha Pankrác
Marie se tady měla starat o vězeňkyně jako zdravotnice. Zde se znovu sešla s jednou ženou ze soudní věznice. Byla to magistra, která měla doma malé dítě, o které se starala její babička. Ve vězeňské nemocnici zastupovala mnoho pozic. Operovalo se zde dvakrát týdně. Marie tu pracovala jako instrumentářka, asistovala u porodů, starala se o narozené děti a pomáhala vězeňskému lékaři. Zkrátka, dělala vše, co bylo třeba. Byla ráda, když se mohla starat o miminka, směla s nimi chodit ven, na čerstvý vzduch. Vnímala velký psychický nátlak dozorců. Když zemřela jedna pacientka-vězeňkyně, velitelka jí nařídila, aby došly pro rakev. Musely jít přes dvůr, kde stála šibenice, k nízké budově, která vypadala jako kaple. Uvnitř bylo velké množství dřevěných rakví, které do sebe zapadaly. Pro Marii to byl jeden z nejhorších zážitků. Říkala si: ,,Na co tolik rakví? Je už přece rok 1954!’’. Vedle jejich pracoviště byly tři cely smrti, kde vězni čekali na popravu. Vzpomíná, jak se tajně dívaly kukátkem do cel, které byly už prázdné, a modlily se.
Jedním z nejsmutnějších okamžiků pro Marii bylo, když za ní přišla na návštěvu její maminka. Bylo to velmi bolestivé, seděly obě za mřížemi, asi metr od sebe. Maminka jí poradila, aby podala žádost o prominutí zbytku trestu. Chystala se amnestie a zbýval jí jeden rok. To taky udělala a byla propuštěna na podmínku 9. února 1954.
Zařazení do společnosti
Marie se vrátila do ,,běžného’’ společenského života. Neuměla však pracovat s penězi, ani se pohybovat mezi lidmi. Neuměla si užívat života, když věděla, co prožívají ženy ve vězení. Rozhodla se, že znovu zažádá o práci v Praze, kde pracovala před zatčením. Hlavní řádová sestra ji srdečně přivítala a zavedla ji do kádrového oddělení, před muže, člena KSČ, který měl rozhodnout o jejím přijetí do nemocnice. Hlavní sestra ji hájila a chválila ji, že je pracovitá a šikovná. Kádrový pracovník se do ní ale pustil. Urážel ji, posílal do pekla, přičemž Marie mezitím zadržovala slzy. Nechtěla před tímto člověkem plakat. Do pražské nemocnice ji už nevzali. Byla velmi zoufalá a rozhodla se tedy jít za hlavním lékařem nemocnice na Pankráci. Nabídla mu, že si odpracuje ten jeden rok, na který byla propuštěna, ale bohužel to nešlo. Dva měsíce proto hledala práci. Nikde ji nechtěli přijmout, právě kvůli jejímu pobytu ve vězení pro politické vězně. Po těchto dvou měsících potkala kamarádku, která měla známého na Ministerstvu zdravotnictví. Kamarádka slíbila, že jí pomůže. Domů jí potom přišel telegram se slovy: ,,Vše zařízené, můžete nastoupit’’.
Práce zdravotní sestry
Marie nastoupila do nemocnice. Vypadala velmi mladě a všichni si mysleli, že zrovna vyšla ze školy. Pracovala jako sestra na směny. Byla velmi spolehlivá a šikovná, a proto když její vrchní sestra odešla na mateřskou dovolenou, tak ji začala zastupovat. Po půl roce, 5. února 1955, jí ale přišel dopis s předvoláním k Lidovému soudu. Tam ji málem odsoudili za to, že v podmínce vykonává důležitou funkci v nemocnici. Nakonec musela nastoupit na místo dietní sestry, kde podle jejích vlastních slov byla platná jako husa v nebi. Zažádala si proto o místo laborantky. V laboratoři se jí líbilo. Byla v dobrém a pracovitém kolektivu, od kterého se hodně naučila. V roce 1956 odcházely z nemocnice řádové sestry, díky čemuž byla přeřazena na operační sál. Dodělala si vzdělání a stala se opět instrumentářkou, ale už s osvědčením. Tam pracovala až do důchodu.
Tento příběh mi převyprávěla dcera paní Marie, které bych chtěla tímto poděkovat za poskytnuté materiály a hlavně za ochotu povědět mi bolestivý příběh její maminky. Ukázala mi také dárky, které vyráběly vězeňkyně a dávali si je navzájem na památku. Například záložku do knížky z látky ze slamníku, krajkové dečky, figurku Ferdy mravence umotaného ze žíně, malý růženec ze sežvýkaného chleba, malinká srdíčka vyrobená ze spodního prádla a maličkou knížku s modlitbami.
Paní Marie říkala, že těchto pár let jí hodně vzalo, ale i hodně dalo. Díky pobytu ve věznici na Pankráci si uvědomila, jak moc ji práce zdravotní sestry baví, a to i přes všechno, čím si prošla.