Je všeobecně známo, že člověk je tvor nepoučitelný, který nedbá varování přírody. V historii lidstva můžeme najít mnoho důkazů potvrzujících toto tvrzení. A jedním z nich je i 5. únor 62 n. l., den, kdy bylo zničeno na 60 % zástavby Pompejí.
Pompeje bylo město založené v 6. století př. n. l. v dnešním neapolském zálivu v ústí řeky Sarno v blízkosti vulkánu Vesuv. V průběhu historie se dostaly Pompeje do mnoha bojů a konfliktů, ale po celou tu dobu se jednalo o významné obchodní centrum a přístav, a na začátku 1. století n. l. se město stalo dokonce oblíbeným rekreačním místem pro bohaté Římany. Lidé si zde žili v poklidu bez nejmenšího strachu z přilehlého Vesuvu, neboť předpokládali, že je již dávno vyhaslý, a tak jim žádné nebezpečí nehrozí. Sice byli zvyklí na menší otřesy, těm však nepřikládali velkou váhu a rozhodně je nenapadlo, že by mohly souviset právě s Vesuvem. A proto si asi dokážete představit, jaké překvapení pro ně muselo být zemětřesení, ke kterému došlo právě 5. února roku 62 a které zničilo převážnou část města. Mělo to být pro místní obyvatele varování před tím, že se Vesuv probouzí a že je brzy čeká zkáza. Avšak Pompejané místo toho, aby si lámali hlavu s možným nebezpečím, povolali do oblasti armádu, stavitele, umělce a architekty, kteří v rekordně krátkém čase obnovili většinu významných budov. Město se stalo ještě velkolepějším a krásnějším, než bývalo. To však nemělo mít dlouhého trvání. Abychom ale Pompejanům jen nekřivdili, musíme zmínit i to, že ne všichni brali toho varování přírody na lehkou váhu. Někteří se opravdu zalekli evidentního nebezpečí a z oblasti se odstěhovali. Za to si však vysloužili vlnu kritiky, a to například od filosofa Senecy, který za příčinu zemětřesení označil mohutné poryvy větru. Jak se však později ukázalo, rok 62 byl pouze malou ukázkou toho, co mělo přijít o 17 let později.
24. srpen/říjen* roku 79 byl den jako každý jiný a nijak se nelišil od těch předchozích. V Pompejích panoval klid a lidé nepospíchali se vstáváním, neboť den předtím se ve městě konala každoroční slavnost na počest boha Vulkána. Očividně si nikdo nevšiml ani toho, že v okolí města vyschly veškeré studny, zvířata byla neklidná, psi vyli a z Pompejí odletěli všichni zpěvní ptáci. Pompejané jako kdyby přehlíželi i časté otřesy půdy, kouřící trhliny v zemi, výrazné ústupy moře, či dokonce zprávy venkovanů tvrdících, že pod povrchem Vesuvu slýchávají divné zvuky. Ale vraťme se k osudnému dni. Ráno bylo tedy poklidné. Avšak tento ranní klid byl přerušen kolem deváté hodiny dopoledne, kdy se zem otřásla tak silně, že už nebylo možné chovat se, jakoby se nic nedělo. Lidé dostali strach, začali opouštět město, ale nikoho z nich vlastně ani nenapadlo, že by se již do města nemuseli vrátit. I proto, především majetní občané, zanechávali své bohatství ve svých příbytcích pro pozdější návrat, neboť všichni předpokládali, že horší než v roce 52 to nebude. A i tehdy přeci dokázali město znovu vzkřísit.
Ve městě nastal neskutečný chaos a každý se jen snažil dostat se co nejdále od vulkánu, avšak nikdo z nich netušil, že právě v místech, kam utíkali za bezpečím, vítr přivane největší množství vulkanického spadu. Po poledni již bylo město téměř vyprázdněné. I přesto zde však zůstalo několik tisíc lidí odhodlaných přečkat přicházející katastrofu ve sklepech, a to především proto, že se nechtěli rozloučit se svým majetkem a bohatstvím. Bohužel zde museli zůstat i tací, kteří byli v chaosu prchajícího davu zraněni, a nebyli tudíž schopni odchodu. Kolem jedné hodiny odpoledne země hrůzostrašně zaburácela a k obloze vystoupil hřibovitý mrak obrovských rozměrů, střídavě černý a bílý, který vystoupil až do výšky 37 kilometrů, a zasáhl tak až do stratosféry. Zanedlouho bylo město postupně zasypáno tefrou, sopečnými produkty o velikosti přibližně lískového až vlašského ořechu, a popelem. Město zahalila naprostá tma. Každou hodinu se vrstva napadené tefry zvýšila o 12 až 15 centimetrů, až dosáhla hranice dvou metrů. V jednu hodinu v noci pak déšť tefry ustal a dva tisíce přítomných lidí, většinou ještě živých, získalo malou naději na záchranu. To byl však pouze začátek. Sopečný materiál se totiž začal hroutit k zemi a vytvářel žhnoucí laviny, které se v doprovodu tlakových vln řítily ze svahu Vesuvu přímo vstříc blízkým městům. Čím více se Vesuv blížil ke konci své erupce, tím ničivější a silnější vlny byly. V půl osmé ráno druhého dne byly Pompeje zasaženy tlakovou vlnou s horkými proudy jemného vulkanického materiálu, která usmrtila zbytky přeživších a strhla všechny stavby vyčnívající nad příkrov vulkanického spadu. Nejrozsáhlejší a zároveň poslední vlna se pak přehnala v osm hodin ráno, ale zcela se vulkán uklidnil až nadcházejícího dne.
Do města byla téměř okamžitě vyslána armáda, ale již nebylo koho zachraňovat, a proto se záchranná akce zaměřila především na odvoz vzácných soch, mramorové dlažby a jiného bohatství. Celkově se odhaduje, že během této erupce, která trvala nepřetržitě tři dny a tři noci, bylo usmrceno asi 10 tisíc obyvatel (pouze odhadovaný počet). Město bylo pohřbeno pod nánosem sopečného prachu, který dosahoval výšky přes šest metrů. Znovu pak bylo částečně odkryto až v roce 1748 a od té doby jsou zde prováděny rozsáhlé archeologické práce, kdy jsou odkrývány nejen zbytky tehdejších staveb, ale také velmi dobře zakonzervovaná lidská těla.
O této hrůzné události se nám dochovalo svědectví z dopisu Plinia mladšího svému příteli historikovi Tacitovi, ve kterém Plinius popisuje průběh erupce, neboť jí byl přímým svědkem a pozoroval ji ze vzdálenější vesnice. Zkázu Pompejí líčí následovně: „Z Vesuvu nejprve vyšlehly vysoké plameny a později se objevil obrovský velký černý mrak tvaru borovice, který zcela zastínil slunce přesně v pravé poledne a den se změnil v noc.“ Píše také, že moře bylo zemětřesením odsáváno pryč a zase mohutně vraceno, čímž měl pravděpodobně na mysli vlnu tsunami. Plinius v dopise popisuje také smrt svého strýce, filosofa Plinia staršího, který bohužel erupci nepřežil.
Co se týče současné aktivity Vesuvu, tak vulkán rozhodně nespí. Naposledy došlo k malé erupci v roce 1944 mezi 18. březnem a 4. dubnem, kdy i přes evakuaci 12 tisíců lidí zemřelo 26 osob a mnohá města byla značně poničena. Avšak očekává se další a daleko silnější erupce podobná té z roku 79, a to velmi brzy. To je dnes však mnohem nebezpečnější, neboť pokud by nyní Vesuv skutečně vybuchl, zemřelo by minimálně tisíckrát více lidí. V současnosti se totiž jedná o oblast s velkou hustotou osídlení. Při erupci by byl ohrožen život více než 3 miliónů lidí, a z toho celý půl milion lidí žije v tzv. nebezpečné zóně. A právě proto, že je jen otázkou času, kdy se Vesuv znovu probudí, rozhodla se vláda zbudovat kolem vulkánu národní park bez možnosti trvalého bydlení.
*Pokud vás zarazily dva uvedené měsíce zkázy Pompejí, tedy srpen a říjen, tak vysvětlení je jednoduché. Nejedná se o chybu, ale spíše o nedostatečné historické důkazy. V minulosti byl uváděn srpen na základě dopisu Plinia ml., avšak v posledních letech se objevují důkazy, které ukazují spíše na říjen. Proto tedy raději uvádíme oba měsíce.