Slunce je vyprahlé jako troud
velí nám z oblohy: Ani hnout!
špatně se daří pod sluneční září
lidé jsou zpocení, hlavy jim vaří
vůbec se chovají jak stádo krav
zpocená společnost, zpocený mrav
(Hlava je horká od představ)
Představa II. Zpocená
Už tolik let na nás slunce svítí
a ještě od něj nebe nechytlo
nemyslete si však, že než chytí
bude to nějak dlouho trvat
jednou vzplane (a já to vím)
že s nebeským plachtovím
už nedoplujem daleko
Toho dne všechno zaplane
domy, řeky, luční květ
a mimo to i celý svět
jinak se vlastně moc nestane
Všichni se budou zajímat zda-li
i jejich dům se v té výhni pálí
jen milenci, co se milovali,
budou si myslet, že to tak má být
když shoříš láskou, nač pak dál žít?
Lidí dav, žárem pominutý
se nezmůže ani volat hesla
už půlka z něho k zemi klesla
ta druhá klesne do minuty
A do té zkázy, sutin, vraků
budou se snášet cáry mraků
jak ohořelé listy novinových plátků
jejichž řádky už se nedozvíme
spolu s nimi, v prach se obrátíme
Potom už se nikdo potit nebude…