To jsem pociťovala, to jsem viděla. Strasti a bolesti, strach a odvahu, povrchnost i lásku, vášnivé tvory, dnešní dobou zničené, zbytečnosti, problémy jedinců z přírody stvořené. Ze stvoření přírodou stvořené stávají se její ničitelé. Ona se brání a bere si své. Copak jim chybí? Nemají snad vše, co kdy chtěli? To vše, co stvořili, čímž krásu Země ničili a její rány prohloubili. Beze strachu z odplaty, která visí nad jejich hlavami. Vzdávají se přirozenosti, tak krásné věci, nabírají na síle a staví se proti své Matce, která všechny vychovala. Která jim život umožnila. Která se nerada hněvá.
Matka, jejíž hlas má slyšet každý tvor, jejíž hlas má doprovázet jejich myšlenky a činy. Hlas, poněkud tichý, hlásá svou zvučností ticho před bouří, ale hlasy všech stvořeních jsou mnohem hlasitější. Oni přehlíží znamení a prochází kolem Matky a jejího smutku. Děj neustává, stále plyne s časem. Co když jednou Matka vše přehluší? Povstání zelené, trestajíc stvoření žijící na Zemi. Kde, v jakém koutu nebude perly smutku? Perly, která stekla strachu z očí z jeho zlého skutku. Provází stvoření na cestě za poznáním, a přece co více chtějí, když perel mají na rozdávání? Jsou ty perly však tím, co si stvoření přejí? Copak jsme to nepochopili? Copak perly jsou přírodě k něčemu? Copak Matka vidí smysl jejich bytí? Vděk, který si zaslouží? Perlami ji neuctí.
Matka nejvyšší, královna této planety, zoufale doufá, doufá a doufá. Stvoření už ani necítí kuličky stékající jim po tvářích, ztrácejí se ve víru děje. Děje mylně krásného, mylně omamného, plného dalších dějů pro život tvora nezbytných. Stávají se dutými. Matka to vidí, Matka to vše slyší, vše tohle cítí a pláče. Matka naříká, křičí. Ztrácí s nimi spojení. Bojuje za přirozenost jejích stvoření. Bojuje za svůj hlas. Za vše krásné. Za vše, co jí náleží, protože to Matka je bohem jejich veličenstev.
Hledá naději pro malé pány, že ten strach nebude už jen jejich, bude všech a všichni ho budou sdílet. Budou se topit ve vzácných perlách, bude společný. Budou se brodit svými nechtěnými perlami, prachobyčejnými slzami pro svou Matku. Budou jí naslouchat. Budou ji milovat. Budou ji uctívat. Budou jí vděční.
Matka ale upadá pod těžkýma nohama ke dnu svého vědomí. Už neztrácí své malé tvory, svůj svět, který chránila, který živila, už ztrácí svůj poslední dech, dech pro její vzácné dílo. Jakoby smyslů zbavení, oni dále křičí a neslyší její umírající hlas volající o pomoc krásnému světu. Světu ztracenému ve víru dějů a jeho autorů. Nevděčných autorů, kteří se ještě nedávno zimou třásli. Tvorů, kteří si Slunce vážili, Měsíc s hvězdami pozorovali, kapku rosy uctívali, kdejakou rostlinu obdivovali, o svůj domov pečovali, svou planetu chránili, pyšně po ní chodili, navzájem se milovali a své Matce děkovali.
Který zloděj ukradl jim vše vzácné? Kdo mizí s tím vším a bez vědomí Matčiných stvoření nás o to vše obírá? Hlídá je a oni zas jeho, neumí ho zastavit, neumí s ním bojovat, neumí ho pořádně využít. Časem to možná pochopí.