Příběhy jsou odpradávna hybatelem světa a dění, dotvářejí národní identitu, a hlavně baví jak děti, tak dospělé. Ať už se jedná o Iliadu, Odysseovu cestu, Maryšu či Červenou karkulku. Co však samotné slovo příběh znamená? Miloslav Klíma v díle O dramaturgii uvádí, že předpona “pří” je patrně příbuzná s řeckým epi a staroindickým api, které značí u, při, nadto, též, kromě toho. ,,Příběh je tudíž běh událostí a něco navíc, ono KROMĚ TOHO, co běhu chvil dodá až vyprávění” [Klíma, 2018].
Vyprávění je v různých formách přítomno všude kolem nás. Knihy, filmy, seriály, reklamy nebo obyčejné drby... V současné literatuře a divadle však stále více roste tendence na jednotný ucelený narativ rezignovat. Vnímám osobně dva dominantní názorové protipóly v souvislosti s problematikou příběhu. Na jedné straně stojí tvrzení, že bez příběhů nelze přežít, existence bez nich postrádá smysl, jsou to totiž právě příběhy, jež nám pomáhají hledat odpovědi na nástrahy všednosti. ,,Život je na dobré cestě, může-li být vyprávěn” [Carrière, J.C., 1995].
Pro nastínění druhého názorového směru použiji úryvek z článku Bohuslava Blažka pro SAD (Svět a Divadlo). ,,Děj – i ve své nejsofistikovanější podobě, kdy se zdá, že sám sebe popírá– je násilím vypravěčovým. Děj znásilňuje to, co líčí, ale ještě víc toho, komu je vnucován. Sugeruje jedinou perspektivu, vydávaje ji za skutečnost samu. Je základem epistemologického sebeklamu, nebo ještě spíš epistemologického sebezapomenutí. Děj je způsob sociální represe. Vtlouká se dětem do hlavy od nejútlejšího věku nejenom pohádkou, ale už subjekt-predikátovou strukturou věty.” Jisté je, že popsat svět v jeho celkové roztěkanosti, necelistvosti a komplexnosti je úkolem nadlidským. Příběh tedy vždy znamená určité zjednodušení. Život se totiž zřídka kdy odehraje dle Aristotelova schématu. Začátek a konec jsou dány, konec však pravděpodobně nepřinese očekávané rozuzlení, vyřešení všech zápletek. Okolnosti do sebe nezapadají, nedějí se za konkrétním účelem, nevedou k vyústění. Autoři se na úkor fikce stále více spoléhají sami na sebe, výsledkem je autobiografická próza. Jan Bělíček v literárním podcastu ,,V chapadlech murmuru” popisuje způsoby, jakými se literární tvůrci pokoušejí zachytit onu těžce vylíčitelnou realitu. Autorské posvěcování všednosti, cynismus, bezbřehý nihilismus či roztěkané zápisy, u kterých, pokud to čtenářům nervová soustava dovolí, si jakýsi celek musí vytvořit sami. Dle slov Jana Bělíčka si ale mnohem spíše prožijí při četbě svou vlastní nedokonalost. ,,Jenom z pomyšlení na fiktivní postavu ve fiktivním příběhu se mi dělalo na zvracení,” pronesl norský spisovatel Karl Ove Knausgård, který v šestidílné sáze ,,Můj boj” popisuje své bytí, a to bez jasné zápletky, stavby a vyústění, jak je tomu téměř v každém lidském životě.
Příběhy si, už jen díky jejich tradici trvající po staletí, ze života nevymažeme a ani bych nechtěla, aby tomu tak bylo. Vraťme se však k úvodní otázce. Potřebujeme příběhy? Dovolím si tvrdit, že ano. Důležitost příběhů nám ukazuje například Oresteia řeckého dramatika Aischyla. Lidé si tehdy prostřednictvím Orestea prožili cestu za nezávislostí, cestu vykoupení. Je však nutné si uvědomit, že epická díla jsou ve svém vyobrazování reality vždy omezeny. Potřebujeme literární hrdiny, musíme ale rozvážně zacházet s jejich výběrem. Ostatně už Gustave Flauber pomocí postavy Emy Bovaryové upozorňuje na problematiku idealizace skutečnosti na základě knižních principů. Totalitní a celkově mocenské režimy se vždy snažily literární hrdiny přizpůsobit obrazu svému, aby mohly proniknout do podvědomí společnosti, proto také tolik využívaly cenzuru. Právě za alegorické vyprávění se v dobách socialismu dala nejedna narážka bez většího povšimnutí schovat a existuje hned několik velkých příběhů varující nás před hrozbami totality, například Farma zvířat George Orwella.
Spoustu známých spisovatelů narativní složku ve svých dílech využívá ,,pouze” jako cestu k hlubšímu sdělení. Milan Kundera opakovaně porušuje ve svých dílech jednotu děje a svou dlouholetou činností zkoumá hranice románu. Právě literatura by nám totiž měla do jisté míry reflektovat ústřední témata a potíže naší společnosti. Příběhy jsou důležité, existenci bez nich si lze jen obtížně představit, současně jsou však také sociálními konstrukty vnucující nám ideály jiných lidí. Myslím si, že je tedy více než užitečné číst a vyprávět příběhy dětem, zároveň je ale podstatné probudit v nich vědomí, že s nimi můžou nesouhlasit.