Závidíte? Nemusíte! Zkusit si to může úplně každý!
Chcete si ji také potěžkat a přitom se podívat, jak vypadá 1 tuna ryzího zlata nebo miliarda korun v bankovkách? V tom případě neváhejte, udělejte si výlet do Prahy a při té příležitosti navštivte naši Českou národní banku. Vstupné platit nemusíte, jen nechte doma všechny nožíky, pistolky, granátky a jiné podobné věcičky, ať vás nevyvedou hned poté, co za vchodem projdete rámem.
My jsme si ten výlet udělali včera, 28. února. Naše kroky však nejdříve směřovaly na Staroměstskou radnici. Tam nám paní průvodkyně stručně přiblížila historii, provedla nás původními obytnými domy, výstavou obrazů a také nám umožnila podívat se na orloj zevnitř.
Nebyl vůbec ošklivý, ale ze Staroměstského náměstí přeci jen vypadá mnohem lépe.
V České národní bance nám nejprve kromě oblečení sebrali vše, co člověku sebrat jde, abychom nemohli nic poškodit ani ukrást. Poté nás zavedli do kinosálu, kde nám na úvod pustili dva krátké filmy. První byl dokument plný historických událostí spojených s bankou, druhý – zábavný animák pro odlehčení a lepší představu o aktuálním koloběhu peněz.
Následoval vstup do dvoupatrové trezorové místnosti, chráněné 8tunovými nedobytnými dveřmi, ve které nás čekala hlavní část celé naší prohlídky – expozice Lidé a peníze. Zahájil ji svým výkladem pan průvodce, který nám v pár větách shrnul vesměs vše důležité. Prozradil nám ale i věci, které nikde psány nebyly, například, že kdybychom roztavili a následně do krychle odlili 1 tunu zlata, měřila by její hrana něco málo přes 37 centimetrů. Také víme, že autorem našich bankovek je akademický malíř pan Oldřich Kulhánek a jeho obrázky na penězích jsou považovány za jedny z těch nejkvalitnějších.
Celou expozici jsme si s velkým zájmem prohlédli a zvláštní pozornost věnovali především
té části, kde jsme měli mezi pravými bankovkami nalézt ty falešné, které byly takřka k
nerozeznání. Zaujaly nás ale i ty vitríny, v nichž byly vystaveny naše nejstarší mince, bankovky již stažené z oběhu nebo 1 tuna ryzího zlata v podobě zlatých cihliček.
Na závěr nás neminul menší kvíz o ceny a po něm již očekávané testování naší síly, kdy jsme si postupně zkoušeli jednou rukou zvednout 12 kilo těžkou zlatou cihličku. Kdo to štěstí měl, odnést si ji stejně nemohl. Jednak byla moc pečlivě uložena, a potom, přísné oko pana průvodce ji bedlivě pozorovalo… A ono je to tak vlastně i lepší, nemyslíte? Nebo si snad dovedete představit, jak by to vypadalo, kdyby si jeden z nás nesl domů zlatou cihličku? Já ne…