NULL
aneb Jaké je to studovat na FF UK
Tímto textem bych rád načal novou rubriku studentského online časopisu Grafoman, kterého si jakožto počinu velmi vážím, protože v době, kdy jsem se procházel po chodbách strakonického gymnázia, nikdo podobné fórum pro realizaci studentů a stmelování jejich komunity neotevřel, želbohu neučinil jsem tak ani já.
K dnešnímu dni studuji již třetím rokem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obor Historie. Byl jsem redakcí osloven, abych se s vámi podělil o své zkušenosti, kterých jsem nabyl po maturitě, ale já bych rád začal svůj příspěvěk již v polovině čtvrťáku. Myslím si totiž, že rozhodování o budoucím studiu, kterým si každý nadcházející maturant musí projít, má klíčový význam nejen pro úspěšné působení na fakultě jakékoliv univerzity, ale i pro spokojený (nejen) studentský život.
V době, kdy mladý člověk stojí před volbou tohoto typu, objeví se v jeho okolí celá řada lidí, která má pocit, že mu může radit a ovlivňovat jeho mínění. Jde o to, že dle názoru některých nemají všechny obory a intelektuální činnosti rovnocenný přínos pro společnost, liší se připsanou prestiží a finančním ohodnocením absolventů. V době, kdy jsem se rozhodl studovat humanitní vědy, řada velmi vážených a schopných členů pedagogického sborů mi moje rozhodnutí rozmlouvala. Zcela pochopitelně se kritika ozývala z řad vyučujících přírodních věd. O prestiž ani tak nešlo, tu historické vědy mají již sto padesát let, šlo o problémy uplatnění a finančního ohodnocení absolventů.
Na tomto místě bych chtěl podotknout, že námitky vedly k diskuzi a ta vždy probíhala v přátelském a uvolněném tónu. Takového přístupu si od všech autorit s rostoucími zkušenostmi čím dál více cením, není to bohužel vždy pravidlem. Vraťmě se ale k meritu věci, dovolím si teď toto fórum obohatit o jednu zkušenost vysokoškoláka – kritiků je třeba si vždy vážit, a to i v případech, kdy jsou velmi nepříjemní. To, co říkají nebo píší, odhaluje slabiny našich plánů, které si nemusíme sami uvědomovat a tím, že na ně upozorní, prokazují kritizovanému službu. Tím se tu ovšem nesnažím říct, že autorita učitele nebo výchovného poradce má vždy pravdu – nemá.
Argumentovat možností uplatnění a platovými podmínkami mi totiž přijde velmi zavádějící. Stát se absolventem vysoké školy jakéhokoliv zaměření je totiž v první řadě neuvěřitelná dřina, kterou, dle mého názoru, člověk motivovaný pouze zářnými zítřky materiálního blahobytu nikdy nebude schopen diplomu obětovat. Nikdo by neměl zapomínat, že si přihláškou na vysokou nezvolí jen to, jaký jednou bude mít měsíční plat, ale volí si budoucí identitu. Maturitou totiž přestáváte být studenty gymnázia a několik dalších let téměř vše obětujete tomu aby se z vás stal právník, lékař, architekt nebo, jako já, historik. V praxi z uvedeného plyne můj apel k vám: chcete zachraňovat životy – staňte se lékaři, věříte ve spravedlnost právního řádu – staňte se právníky. Chcete mít v první řadě stoprocentní jistotu uplatnění a vysoký plat? Zamyslete se ještě jednou, nebo raději nestudujte nic. Nezastírám fakt, že naše společnost je v podstatě globálním obchodem – trhem, kde se prodává vše. Jste si ale jistí, že své sny, svoji identitu – své profesní zaměření – již od počátku chcete brát jako něco, co můžete směňovat za měsíční mzdu? Nezapomeňte, že trh se vyvinul hlavně proto, aby se stal nástrojem k ovládání.
Mé myšlenky vyjádřil velmi přesně, ještě v době, kdy jsem na gymnáziu studoval, Pavel Sekyrka: „Chcete být kopáči? Máte tu práci rádi? Baví vás? Tak dělejte kopáče. Když se stanete popelářem, bude to pro vás jen zk...vená práce“. Je lepší stát se průměrným, nebo dokonce špatným právníkem s vyšším platem než například geniálním, ale živořícím umělcem? Protože pokud se nestuduje s láskou a zápalem, patrně se nedostuduje. Na výše zmíněnou otázku ať si každý odpoví sám, ale doporučuji se nejdříve zamyslet.
Z mého příspěvku by se čtenáři měli dozvědět hlavně něco o tom, jaké je studovat historii na FF UK. Vylíčím vám zde výběr svých dojmů ze tří let strávených v posluchárnách, knihovnách a archivech. Jsou to ale jen moje dojmy. Pamatujte: Chcete být kopáčem?.....
Je podzimní ráno. Na chodbě je chladno. Míjíte známé, kolegy z ročníku, a laxně je zdravíte, už se vám nezdají divní. Naučili jste se žít ve velmi pestré a názorově otevřené komunitě. Kluci jsou téměř všichni zarostlí a připomínají střídavě paletu známých osobnosti, na které brzy nedáte dopustit – od Hemingwaye přes Josefa Macka ke Ghandímu. Jak ze škatulky – intelektuál první republiky s literárkami v podpaží a vedle něj jeho kamarád, který na první pohled vypadá jako obyvatel squattu a nezávislý levičák. Na to a podobné si brzy zvyknete, ba co víc, začne se vám to líbit.
Dřepnete si do středně velkého přednáškového sálu. Patrně vás tam moc nebude. Nejste na masové škole. Přednášející, který vám nikdy neřekne – i v případě, že se bude chtít chlubit – kolik má vlastně titulů, ale raději doporučí, co si od něj můžete přečíst za knihy, začne tak sofistikovanou přednášku na téma „Sociální stát a Husákova politika“, že si říkáte: „To téma je přeci klíčový pro dnešní společnost. Proč mě to nenapadlo daleko dřív?“ Na to si samozřejmě také zvyknete. Takové pocity přichází téměř po každé přednášce. Už když se na školu hlásíte, tak přece víte, že vás budou učit intelektuální elity. Tyto elity s vámi také budou chtít několikrát týdně živě diskutovat. Nemá smysl se bát říkat své názory. Nebojte, na semináře (diskuze je tam zásadní pilíř výuky) se nejen můžete, ale musíte připravit. Počítá se, že čtete bez problémů v angličtině odborné texty. Občas budete nuceni dělat přípravu v noci. Den pro vás má sedmnáct hodin. Vím, můžete namítnout, že jste zvyklí spát dvět hodin nebo víc. V tom případě bych vám to doporučoval přehodnotit.
Už ve druháku budete začínat psát bakalářskou práci. Samozřejmě podloženou historickými prameny a v rámci sociologických nebo jiných výkladových konceptů. Budete se toulat po archivech a starobylých knihovnách. Barokně klenutá studovna v Klementinu se stane vaší kanceláří. Je to dřina, ale bude vás to bavit. Téma si samozřejmě můžete liberálně zvolit. Vedoucí vaší práce je vlastně vážený kolega a jeho autoritu, pokud jste uznalí, budete ctít s takovou samozřejmostí, s jakou si uvědomíte o kolik vás v pozitivním slova smyslu přesahuje.
Budete hodně číst. Prostudovaná kniha za týden je běžným standartem každého místního intelektuála v růstu/studenta. A budete se měnit a hodně, hodně přemýšlet. Budou se vám tříbit názory, budete schopni vyjádřit přesně to, co chcete říct (alespoň pokud se to bude týkat intelektuálních debat – se svojí přítelkyní budete patrně zažívat nedorozumění pravidelně, jak jste zvyklí) a budete patrně časem za morouse. Bude to ale nesmírně vzrušující, váš mozek se stane houbou, co nasává příběhy tísíců osobností i obyčejných lidí, a vy začnete časem přemýšlet jinak. Ucítíte pokoru před těmi, kdo tu knihu četli před vámi, před autorem, který ji napsal, i před těmi, kteří před osmdesáti lety za psacím strojem vytvořili to, čemu ve své hantýrce říkáte pramen. Protože byli lidmi a to pro vás získá úplně nový význam.
Ocitnete se také v centru toho, čemu říkáme česká intelektuální společnost. Budete chodit po chodbách, kudy chodil Jaroslav Goll nebo Bernard Bolzano. Kouknete z okna při přednášce a uvidíte katedrálu svatého Víta. Prezident republiky pronese nějaký kontroverzní projev a vy budete tak nějak u toho, protože je to tak trochu soused. Pavel Kosatík napíše scénář k seriálu České století a vy budete tak trochu u toho, protože jste ho nedávno zahlédli na chodbě, pospíchajícího patrně na nějakou konferenci. Konečně vyjde překlad dalšího díla velmi slavného zahraničního autora a vy budete u toho, protože dost možná ho bude recenzovat váš školitel. V zahraničí natočí nový film o životě slavné židovské novinářky Hanah Arendtové. Co na tom, že se tam mluví čtyřmi jazyky včetně hebrejštiny? Váš známý přes noc v týmu lingvistů udělá titulky a další vám příští týden zorganizuje promítání a přednese vstupní přednášku. Budete součástí komunity rozumných, svobodných a cílevědomých lidí. A až půjdete na přednášku nebo budete otvírat knížku tak se budete těšit a budete na sebe pyšní, že jste se v komunitě udrželi.
Takové je studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, protože to, co má smysl, je vždycky dřina .
Bohumil Melichar