NULL
Nenápadně se vetřel do našich vysmátých obličejů…
Plížit se tiše ode dveří
a listů spad hořce sledovat.
Jak rychle se tmí a šeří,
zas budem stromy malovat.
Rychlou chůzí v ranní mlze
půjdem ztichlou pěšinou.
Zimou v duši jemně slze
vzpomínkou, kde slunce žhnou.
Což neslyšíte ten múzy zpěv,
jak mezi domy se vleče?
Což nevidíte ten zimy zjev,
jak na okna kreslí vkleče?
Má však i světlou stránku
ten podzim tohoto roku.
Postávat nedbale u stánku
i tleskati do rytmu kroku.
Bořit se rukama do barev,
dotknout se svraštělých tváří.
Poslouchat větru hrozivý řev
a obdivovat se stáří.
Následně nespadnout do deprese,
co ji přináší studený déšť,
však i člověk ledacos snese,
…
když ze sebe smyje kapky letních vzpomínek…
Kateřina Vejvodová