Přišel pravý podzim, je chladno, prší.
Sedím na okně zabalená v dece a dívám se ven. Pozoruji podzimní déšť a v každé kapce kousek zvěsti, že bude hůř, že přijde zima. Husí kůže. Kapky bez ustání buší do skla, pleskají o parapet, odplavují nečistoty a s nimi kupodivu berou i všední starosti. Prší, prší, prší a nemá to konce.
Každá voda s sebou nese proud myšlenek, který dokážou pohltit. Znáte ten pocit? Vystoupit z těla, cestovat časem, vzpomínat, plánovat, zamýšlet se a být na chvíli kýmkoliv. Ano, to je ono.
Voda na nás má vliv. Přemýšlí se proto tak dobře ve sprše? Pod proudem teplé vody, každý odhalený, sám se sebou a sám sebou, s hezkou náladou. Nazvěme to třeba vodní nálada. Nálada, kterou si užíváme v tomhle úkrytu před realitou a vlastně před vším. Vodní nálada a pak já a moje představivost. Každodenní mini meditace a tak trochu rande s myšlenkami, na které přes den nebyl čas.
Pořád sedím, zírám ven do šera a nechávám se unášet. Potopím se pod hladinu a nesnažím se vyplavat ven. Déšť, sprcha, vodní nálada? Kdo ví, co mi ještě připluje na mysl, než se všechny mraky vyprší.