Každý rok ‒ no, ten minulý úplně ne ‒ skoro každý rok pořádá vlachovobřezská ZUMŠ nějaký záživný program na oživení výuky hudebního semináře. A jsme zváni i my, kteří na seminář nechodíme kvůli dojíždění (Tedy většina, některým bylo řečeno, že to pro žáky s individuálním studiem není. Pokud toto dotyčný čte, ví, že mluvím o něm.) Dva roky zpátky jsme navštívili ateliéry na Barrandově, letos Národní divadlo. Ne ale za účelem představení, nýbrž tvůrčí dílnu Po stopách Národního divadla.
Z Vlachova Březí jsme vyjížděli v sedm hodin s tím, že budeme mít nějaký čas navíc, kdyby byl špatný provoz, nebo jsme se zdrželi na benzínce, kde jsme zastavovali. Na benzínce jsme byli půl hodiny, provoz byl úžasný, a tak jsme do Prahy dorazili už v půl desáté. No jo, ale do divadla nás nepustí před jedenáctou, na kterou jsme byli objednaní! Následovala hodně dlouhá procházka po Karlově mostě, před níž se od nás oddělili žáci z tanečního oboru, kteří s jejich učitelkou zamířili na baletní zkoušku ND.
V jedenáct jsme dorazili k divadlu, kde si nás přebrala velmi milá paní, jejíž jméno jsem zapomněla, protože s pamětí jsem na tom podobně, jako s aktivitou na bookstagramu, a byli jsme usazeni do šaten Národního divadla. Tady jsme se rozdělili do čtyř skupin, z nichž každá dostala dva iPady s pracovními listy podle toho, které téma z historie divadla si vybrala. Témata byla České drama, Vlastenci, Chrám múz a ještě jedno, ale o mé paměti už jsme mluvili…
Naše skupinka si vybrala téma České drama. A tak hezky to začalo, že naším prvním úkolem bylo pomocí aplikace vyslechnout bustu Václava Klementa Klicpery a zjistit, proč se pohádal s Josefem Kajetánem Tylem. Věděli jste, že byli oba nějakou dobu považováni za autory Rukopisu zelenohorského? Klicpera popíral, že by s nimi měl něco společného a obviňoval Tyla, který svůj podíl nikdy nepopřel, ale ani se k rukopisu nepřihlásil.
Další částí našeho pracovního listu bylo zjistit něco málo o základních kamenech divadla. Pocházejí z různých, pro naše pověsti, a tudíž i národ, důležitých, míst. Třeba z Řípu, Blaníku, Trocnova a podobně… Můžete zkusit zavzpomínat a třeba vás napadne, proč vybrali zrovna tahle tři místa, mimo mnoho dalších, samozřejmě.
Na práci jsme dostali hodinu, my ovšem měli hotovo během dvaceti minut. Rozhodli jsme se, že počkáme na ostatní v šatnách, ale čekat půl hodiny někde, kde nemáte WiFi, může být docela nuda. No iPady se dají využít třeba k focení… Udělali jsme takhle pár zajímavých fotek… A potom jsme zjistili, že mají sdílené úložiště, takže naše fotky vidí všichni. Kontrolujte si to, jsou z toho trapné momenty.
Po uplynutí hodiny jsme jen všichni přednesli, co jsme zjistili (u nás ve skupině jsem to samozřejmě přednášela já, protože jsembyla ten největší introvert v místnosti). Pak jsme se přesunuli do Muzea Bedřicha Smetany. Tam jsme strávili asi dvacet minut prohlížením a dalších čtyřicet čekáním, než se odtamtud vyhrabe druhá skupinka.
V pět už jsme odjížděli z Prahy, vzhůru domů. Další zastávka na benzínce a já neodolala a koupila jsem si kuřecí bagetu… Nebudeme si nic nalhávat, Milan má lepší.
Ještě na závěr mám malou radu? Nevím, jak lépe to nazvat… Pokud si řeknete, že byste chtěli napsat o něčem článek, udělejte to co nejdřív. Jinak skončíte jako já, všechno během toho měsíce, kdy jste měli hlavu plnou něčeho jiného, zapomenete a pak budeme obepisovat všechny, kteří se s vámi akce zúčastnili. A pak začnete psát a dáte si termín, který nestihnete, tak to o týden posunete a říkáte si, jak to vyjde… A rozbije se vám notebook. A vy jste si článek neuložili na Google Disk, takže budete jen doufat, že vám v opravně nesmažou při opravování paměť nebo se nestane něco jiného, po čem budete mlátit hlavou do zdi a říkat si: „Proč já?!“ Takže moje rada zní: pište, když je téma čerstvé a ukládejte si věci na nějaké úložiště mimo počítač. Neznáte strach, dokud nepíšete a zničehonic vám nezhasne monitor…