Po nedávné výpomoci s organizací turnaje v piškvorkách jsme si s šéfredaktorem Malotou řekli, že to příště zkusíme i coby hráči. Opravdu jsme se na to začali těšit. Člověk by si totiž měl na všem hledat nějaká pozitiva, a takový piškvorkový turnaj... No, až neuděláme ty maturity, pro začátek to jako nějakej výhled do budoucna stačí. A tak jsme začli trénovat.
Čtvrtek, devátá hodina, fyzika – tohle už je v našich článcích opravdu klišé, ale člověk se mu vážně jen těžko vyhýbá, popisuje-li realitu. To se ten čtverečkovanej papír z tý tašky totiž vytáhne úplně sám a vnutí se člověku pod ruce dřív, než by řekl: „Paní učitelko, prosím vás, mohl bych si dojít na záchod?“ (To je totiž další z nabízejících se možností, co dělat).
Vítek podvádí. Když mě po čtyřech hrách přejel v poměru 3:1, začal jsem z něj páčit, kde to jako vzal, když jinak není schopnej spočítat bez kalkulačky ani 2 + 3, teda když mu neřeknete, že je to jako jeho obvyklá známka z matiky, a nakonec se prásknul. On doma hraje po internetu. Že se prý od těch frajerů naučil dobrý tríčky a všechny ty finální vítězný tahy prý vymyslel. Byl z toho tak rozjařen, že sebevědomí určitě nebylo to jediné, co mu z jeho vítězství stouplo. Odhodlání porazit toho chvástavce vzrostlo. V 15:40, přesně pět minut před koncem naší poslední hodiny, rozehráli jsme další hru.
[caption id="attachment_4199" align="alignright" width="213"]
"Já bych tam narýsoval kolmici..."[/caption]
Po zazvonění jsme se přesunuli do vestibulu. Lítý boj se nezdál míti konce. Funkci fanoušků zastoupil náš nástěnkář a „kluk pro všechno“ David Kuncl. Z počátku jsme sice nevěděli, komu fandí, ale po hodině hraní konstatoval, že fandí komukoliv, kdo to rychle ukončí, že už má hlad. Taktika obou hráčů byla jasná – za každou cenu bořit soupeřovu hru. Takže jsme neustále bořili boření své zbořené hry, jež bořila hru toho druhého (který už myslel na to, jak se v pátek večer zboří, pozn. red.). Že to zní nudně? To ještě nevíte, jakým stylem Vítek hraje. On nad každým tahem přemýšlí tak dlouho, že když konečně zahraje, tak už ani nevíte, že jste nějaké piškvorky hráli.
[caption id="attachment_4200" align="alignright" width="337"]
Nakonec jsem mu jednu vrazil.[/caption]
Ale přineslo mu to kýžené ovoce a já si vypil čapounův pomyslný pohár hořkosti až do dna. Po hodině a čtvrt mě, těsně před tím, než nás vyhnaly uklízečky, porazil.
Samozřejmě náhodou. Jako vždycky.
Martin Jelínek
(Zdroje obrázků: stoh.su.cvut.cz, isport.blesk.cz, osobní archiv VM)