NULL
Je to už pět let, co jsme si domů přivezli malé ustrašené štěňátko. Pojmenovali jsme ho Kubík. Tehdy jsme ještě netušili, co se z něj stane. Nechápu, jak jsme mohli být tak naivní a věřit, že jezevčíci jsou přece úplně obyčejní jako všichni ostatní malí pejsci. Jenže! Kubík určitě není jen plyšák, který se nechá všude tahat a se všemi se kamarádí. Je (až moc) inteligentní, za což si vysloužil vlastní skloňování – pes bez pesa – a má nezaměnitelnou osobnost.
Užijeme si s ním mnoho zábavy, například při řešení jeho průšvihů, uklízení, krmení a opět uklízení, hledání ponožek a vyčíslování majetkových ztrát. Lituji lidí, kteří psa nemají. Musí se pořád nudit a jejich život postrádá jakoukoliv pestrost a nepředvídatelnost. To se nám stát nemůže. Nikdy totiž nevíme, co najdeme, nebo spíše co zase nenajdeme.
Ale abych mu nekřivdila, uznávám, že nás má rád. Několikrát denně nás poctí pomazlením, a když mu včas nezabráníme, tak i oblíznutím obličeje. Když byl ještě štěně, jednou mě dokonce zachránil od čtení zvláště nudné povinné četby potrháním a rozkousáním knížky, bohužel půjčené z knihovny.
Teď, když přišla zima, je tu další problém. Nemůžeme ho dostat ven. Když je teplo, stačí otevřít dveře, pejsek vyběhne na zahradu a za chvíli se vrátí. Jenže do mrazu se mu nechce. Vyvenčit psa je ale nutné, pokud tedy někdo nemá zálibu v uklízení louží a dalších předmětů. A jelikož jsme odmítli použít násilí (Kubík by nás všechny přepral), začali jsme vymýšlet taktiku. Využili jsme toho, že nemá rád cizí lidi. Když se kdokoliv přiblíží k našim vrátkům, okamžitě na něj vyběhne a přes plot vrčí a štěká, dokud osoba neodejde. Divím se, že nám ještě chodí noviny. Být pošťákem, už se na to vykašlu. Ale zpátky k naší strategii. Došli jsme k názoru, že abychom Kubíka dostali ven, musíme simulovat, že někdo přišel. Zkusili jsme vyjít ven a zazvonit. A hele! Pejsek se rozčilený, že sem někdo zase leze, vyřítil ven ze dveří a běžel k plotu. Pak už jsme jen zavřeli dveře a úkol splněn.
To jsme ještě netušili, jak moc je Kubík chytrý. Párkrát nám to s tím zvonkem vyšlo, ale za pár dní nás prohlédl a ven ho zase nic nedostalo. Museli jsme fintu obměnit. Zkoušeli jsme zvenku ťukat na okna, klepat na dveře, ale po pár dnech z toho zase nebylo nic. Co zabíralo delší dobu, bylo vyjít ven a nahlas pronést: Dobrý den. Náš pejsek na to vždycky skočil. Začali jsme to praktikovat, ale zdá se mi, že sousedi se na nás začali dívat poněkud nejistě a podezřívavě. Za chvíli to stejně přestalo fungovat. Nic naplat, nakonec musíme vzít vodítko a jít s ním na procházku. Sám prostě nikam nepůjde.
Naštěstí už brzy bude jaro. Tuhle větu si opakuji dvakrát až třikrát denně a docela to pomáhá na uklidnění. Máme to s tím naším milovaným pesem ale dobrodrůžo. Každopádně jakákoliv návštěva (zejména vy, kteří jste u nás ještě nebyli) je vítána.
Tereza Pazderníková