Snažil jsem se udržet si pojem o čase, ale všechny dny jsou si tady tak podobné, že se jen těžko orientujete. Do Sýrie jsem přijel již dávno a ani jeden den se nelišil od druhého. Jediná věc, která se měnila, byl počet zemřelých, který se zvyšoval každým dnem.
Dnes, ať už je jakýkoliv den, musíme jet do dalšího centra syrských bojů. Tentokrát to ale bude jiné. Ráno přišla zpráva z nejvyšších míst. Nikdo nám neřekl, co v tom dopise bylo, ale velitel vybral jen své nejlepší vojáky, takže to musí být něco důležitého. Jsem mezi nimi i já a několik mých přátel. Mám z toho strach a zároveň jsem nadšený. Má první velká mise.
Už bude čas. Všichni si balí věci a připravují zbraně. Vidím jejich nervozitu a začínám ji pociťovat také. Vždyť je to dvacet nejlepších vojáků z jednotky. Znervózňují mě čím dál víc, ale říkám si, proč vlastně? Nasedám do nákladního prostoru vozu a snažím se zaměstnat. Tlačí mě nepohodlná tvrdá dřevěná lavička a každou chvíli s námi vůz hodí na stranu nebo nadskočí. Po půl hodině konečně slyším vysílačku: „Pozor, pánové. Připravte zbraně, za chvíli jsme na místě.“ Ten šumivý zvuk si budu pamatovat navěky. Vždy mi při něm přejede mráz po zádech. Největší nervozitu pozoruji na Connorovi. Je to jediný muž z nás, který ví, co se děje a proč nás sem posílají.
„Jsi v pořádku?“ pronesu přívětivě a co nejklidnějším hlasem.
„Kdyby se dnes stalo něco zlého, dej tohle mojí rodině. Prosím,“ zamumlal nervózně a podal mi umačkaný dopis. Přikývl jsem a pokusil se o konejšivý úsměv. Teď mi teprve dochází, že dnes se opravdu nemusím vrátit. Jenže už je pozdě… jakoby z dálky slyším povel a všichni se vrhají dolů.
Ti, kteří seskočili první, byli ihned mrtví. Vidím jen jejich těla. Utíkám za nejbližší zeď. Slyším křik. Střely létají kolem mé hlavy. Dost blízko na to, abych je slyšel. Nevidím nikoho. Krčím se za zdí. Vystrčím zbraň. Mačkám spoušť. A slyším křik. Nějak v sobě nacházím odvahu se otočit a podívat se za zeď. Vidím patnáct mrtvých těl. Těl mých přátel, válejících se v prachu. Je tam další turban. Ne, dva, míří na mě zbraněmi. Střílím dřív než oni, ale nikdo střelbu neopětuje. Pak si ho všimnu. Conner. Běží prostředkem ulice. Snaží se dostat k náklaďáku. Bez rozmyslu vyrazím za ním a střelba znovu začíná znít. Běžím k autu a na Connora jsem zapomněl. Běžím dál. Ve zvuku střelby slyším své jméno. Pokračuji dál. Už otevírám dveře, když koutkem oka vidím Connora. Co mám dělat? Nemůžu popadnout dech. Ať už z běhu, či stresu z nerozhodnosti. Nenechám ho tu!
Rychle se k němu snažím dostat. Mám štěstí, že mě ještě nezasáhli. Podepírám Connora a táhnu ho do auta. Dostal jsem ho na sedadlo spolujezdce a rychle nasedl také. Podíval se na mě a z posledních sil zamumlal: „Úkol splněn.“
Další kulka zasahuje Connora přímo do hlavy. Je mrtvý a já budu brzy taky. Natáhl jsem se pro vysílačku a ze všech sil zakřičel: „Mise splněna, pane!“ Vysílačka zašumí a z druhé strany se ozývá jásot: „Výborně, vojáku! Jak jste na tom?“ Na tváři mám jízlivý úsměv a než stačím odpovědět, zasáhne vysílačku další kulka. Zkouším nastartovat auto, ale motor nereaguje. Dívám se před sebe, když se zničehonic otevírají dveře a přede mnou stojí zahalená postava. Míří na mě zbraní a já už jen čekám, kdy vystřelí. Přijde mi to jako věčnost.
Takhle jsem si svou smrt nepředstavoval. Okolo mě je poušť a trosky a přímo přede mnou jeden z povstalců. Doteď jako by mě něco chránilo, ale další kulka patří jen mně...