NULL
Psal se rok 1939, 3. leden, a v Nové Vsi u Strakonic se do zemědělské rodiny narodil Václav Uhlík. Prožil vcelku obyčejné osamělé dětství bez zvláštních problémů. Ty nastaly až po dokončení základní školy.
Děda se rozhodl zkusit přijímačky na průmyslovku ve Volyni, které bez problémů udělal. Při projednávání uchazečů o středoškolské studium na krajském výboru KSČ v Českých Budějovicích jeho přijetí nebylo schváleno. Od školy se dozvěděl, že vybrali vhodnějšího kandidáta. Dědu to zklamalo, ale nedalo se nic dělat.
Začal tedy pracovat v JZD, kterému už tehdy patřila valná většina jejich majetku. Stroje, zvířata, pole, louky a dokonce i stodola. Přes zimu chodil do mistrovské školy ve Volyni. Jeden učitel mu řekl, že má na víc, ať si zkusí podat přihlášku na ZTŠ. Děda si přihlášku podal a nastoupil na školu do Březnice. Studoval s vyznamenáním, dostával knižní odměny za prospěch a chování a stal se vedoucím ročníku.
Během 2. roku dědova studia proběhlo na škole kádrové řízení. Jeho výsledkem bylo vyloučení dvou studentů ze 4. ročníku a jednoho studenta 3. ročníku (v období maturit). Šlo o studenty s výborným prospěchem, ale špatným sociálním původem. Po tomto incidentu si dědu zavolal ředitel a doporučil mu, aby si zažádal o přestup na jiné ZTŠ v jihočeském kraji, s tím, že ho doporučí. Děda přestoupil do ZTŠ v Táboře. Škola za ním poslala kádrové materiály až v druhé polovině září. Ředitel táborské školy mu řekl, že když si to v Březnici takhle vymysleli, ať si to i dořeší, a poslal dědu zpět. V Březnici ho 28. 9. ze školy vyloučili. Děda se tedy musel vrátit domů a opět začít pracovat v JZD.
V lednu 1960 byl povolán na vojnu. Jeho první cesta vedla do Podolínce k PTP (pomocný technický prapor, byl sestaven především z odpůrců režimu, jejich dětí a lidí, kteří se dopustili nějakého přestupku), kde to podle jeho slov bylo příšerné. Po třech měsících ho převeleli na Šumavu do Polečnice. V rámci vojenského výcviku se dostal do Jihlavy, Lomnice u Tišnova, Luštěnic u Mladé Boleslavi (zde se dědovi líbilo nejvíc, absolvovali autoškolu), Prahy (manuální práce v nemocnici v Motole) a Rajhradu u Brna, kde svou službu zakončil.
V Brně děda chvíli zůstal. Dokonce se tam na pivu dal do řeči s chlápkem, kterého dědův osud udivil a rozhodl se mu pomoci. Měl kamaráda na odboru pracovních sil a dědu za ním vzal (abyste mohli pracovat v jiném okresu, byla potřeba tzv. převodka, kterou jste mohli získat na odboru pracovních sil). Díky tomuto cizinci děda nastoupil do ZKL (závodu na kuličková ložiska) v Brně. Práce ho bavila a šla mu. Dokonce dostal příslib dodělání večerní průmyslovky. Po čtyřech měsících ho ale museli z kádrových důvodů propustit. Domů se vrátit nechtěl, tak se chvíli živil příležitostnými brigádami, např. vykládáním vagonů. Situace ale byla neudržitelná, musel se tedy vrátit zpět domů a opět pracovat v JZD. Při práci si dodělal ZTŠ v Písku.
Roku 1967 se oženil, podle jeho slov mu sňatkem skončilo nevolnictví, protože mohl přejít do jiného družstva, což také udělal (zastával pozici zástupce vedoucího hospodářství Lhota–Radošovice a později vedoucího zootechnika). Po patnácti letech z JZD odešel a nastoupil do drůbežárny ve Vodňanech na oddělení nákupu a po pěti letech dostal nabídku pracovat ve společném zemědělském podniku ve Strakonicích, kde působil až do odchodu do důchodu roku 2007.
Děda mi vyprávěl, jak u nich byla SNB. Přijeli, obrátili dům vzhůru nohama a beze slova odjeli. A to několikrát po sobě. Nikdy nevstoupil do strany. Příčinou dědových problémů, popisovaných v článku, bylo jejich poměrně velké hospodářství. Po revoluci se děda snažil zjistit, co je napsáno jako důvod pro jeho vyloučení ze školy, nebo jaké měl vojenské posudky, ale nenašlo se vůbec nic.
Své vyprávění děda zakončil větou: „Většina lidí říká, že mládí pro ně bylo tím nejlepším obdobím života, ale já bych to svoje znovu prožít nechtěl.“
Markéta Uhlíková