NULL
[caption id="attachment_4292" align="alignright" width="143"]
Bernardetin děd.[/caption]
Lidský život tvořen je především příběhy. Ty určují náš směr již od útlého dětství. Jak roky postupují, přibývají další řádky, stránky, kapitoly. Každý takový příběh, ať je sebezajímavější, jednou skončí. Zastaví se a další řádky přestanou přibývat. Není-li nikoho, kdo slyšel, není už ani příběhu. Paměti národa je projekt, jenž si klade za úkol alespoň několik takových příběhů zachovat. „Psal se rok 1966. Rok, kdy začala přísně utajovaná stavba blízkého Poledníku.“
Takovými slovy mi začal můj děda Josef vyprávět příběh o výstavbě přísně utajovaného vojenského komplexu, jenž měl sloužit ke sledování rádiového provozu ve vnitrozemí Spolkového Německa. Nese název Poledník. Když jsem za ním přišla s prosbou, zda by byl 
tak hodný a neudělal se mnou rozhovor do našeho projektu Paměti národa, neodmítl.
Na jaře roku 1966 bylo v přísně střeženém pásmu za železnou oponou zahájeno budování příjezdové cesty k odlehlému místu, kde o další dva roky později vyrostl rozsáhlý komplex; náročné čtrnáctikilometrové trasy se stálým 10° stoupáním, která vede z Rokyty přes Javoří pilu, kde se nacházela základna pohraničních stráží.
Po vybudování silnice, která dodnes splňuje nejvyšší kritéria, bylo nutné zavést základní atributy pro život na Poledníku – přivést elektřinu, vyhloubit studnu a zavést vodovody. 
Všechno muselo být perfektní, neboť kdyby došlo k odstřihnutí stavby od okolního světa, musela by sama vydržet fungovat dalších šest měsíců. To vše museli dělníci stihnout během jednoho jediného roku, jelikož v sedmašedesátém už musely být položeny první základy pro vybudování samotného komplexu.
Dědeček vzpomínal na zimu mezi roky 1966–1967, jež podle něho byla až moc bohatá na sněhovou nadílku. Vzpomínal na nezapomenutelné čtyřmetrové závěje, kvůli kterým byly práce přes zimu zastaveny. Stavba jako taková byla dokončena v létě r. 1968, ovšem až do roku 1969 se na ní prováděly různé úpravy, mezi něž patřila například výstavba venkovního bazénu a podobné podle dědy „německé rozjívenosti“. Začal se používat název: Protivzdušná stavba k obraně státu.
„Pamatuji si na to, jako by to bylo nedávno, kdy jsme podepisovali slib mlčenlivosti. Kdy všichni zaměstnanci byli přísně prověřováni. Kdy nikdo, za žádnou cenu, nesměl ztratit jeden jediný list nákresu, aby se tak moc střežená stavba nevyzradila okolnímu světu. Taky si pamatuji, jak bylo přísně zakázáno něco dokumentovat jakýmkoliv způsobem. Nesmělo se fotit, nesměly se vynášet informace, proč je Poledník stavěn, často nesměl být znázorňován ani na mapách. Nesměli jsme o utajeném projektu říct ani svým rodinám. Vybavuji si, jak jeden z dělníků ztratil jenom jeden list z nákresu stavby. Tenkrát se okolo toho sehrála tak neskutečná estráda, jakou jsme nikdo nečekal.“ Věděla jsem, že děda i přes takováto výstražná opatření bral do ruky fotoaparát a i přes zákazy stavbu stejně dokumentoval. Ptala jsme se tedy, co by se stalo, kdyby u něho zhotovené fotografie našli. Odpověděl s kamenným výrazem: „Troufám si říct, že by to bylo považováno za velezradu, a proto by to v lepším případě bylo na kriminál, v horším případě na smrťák.“
[caption id="attachment_4290" align="aligncenter" width="490"]
Fotografie pořízená Bernardetiným dědem.[/caption]
Děda se mi také zmínil, jak moc byla náročná doprava na Poledník, když začínala zima. „Bydleli jsme v Kašperských Horách v kasárnách, kde byly ubytovny. Na Poledník to bylo přibližně necelých čtyřicet kilometrů. Každý den časně ráno jsme odjížděli autobusy směrem na trasu, již jsme si sami vybudovali. Kvůli nepříjemnému a stálému stoupání nám to mnohdy podjíždělo a často jsme ani nemohli vyjet nahoru. K večeru nám pak cestu zpět ztěžovalo i náledí, které se během dne vytvořilo. Úderem šesté hodiny jsme všichni bezpodmínečně museli opustit staveniště a odjet zpět do kasáren. Z jindy 40minutové cesty se stala 70minutová jízda, při které jsme se modlili, abychom dorazili v pořádku ,domů'.“
Na mou další otázku, která zněla: „Proč byla po revoluci většina komplexu zbourána?“ mi děda opět dokázal s přesností odpovědět. „Když jsme to konečně v šedesátém osmém dostavěli a k nám přijeli Rusové, tleskali nám za jedinečnou stavbu. V devětaosmdesátém přestal objekt sloužit k vojenským účelům a začínal chátrat. Z dříve tak utajované stavby se stávala bezvýznamnost. Ovšem v 97. byla většina komplexu srovnána se zemí a zachovala se jenom hlavní věž, která dnes slouží jako rozhledna.“
„Češi si lámali hlavy nad projektem, všechno dokázali sepsat a dokonale rozprojektovat. České ruce to postavily a když přišla řada o to, kdo bude Poledník spravovat, Češi už to nebyli. Němci nám pak najednou přestali důvěřovat.“
Myslím, že je na místě poděkovat mému úžasnému dědovi, který mi poutavým vyprávěním zase o kousek více přiblížil těžkou dobu svého mládí. Děkuji!
Bernardeta Bučoková
(Zdroje obrázků: archiv B. B., vyletnik.cz, jedeme.webnode.cz, vojensko.cz,)