NULL
Sepsala jsem další vyprávění svého dědy a opět pochází ze studentského prostředí. Tělocvik? Že to není nic zvláštního? Bylo, a jak. Sama jsem překvapeně a pobaveně poslouchala každé slovo příběhu a teď tu možnost máte i vy. Přenášíme se do 60. let minulého století na Univerzitu Karlovu, kde mají všichni studenti jako povinný předmět tělesnou výchovu.
[caption id="attachment_5201" align="alignright" width="206"]
Antonín Fuhrmann st.[/caption]
Vzpomínám zejména na pana profesora Antonína Fuhrmanna staršího. Tělocvik byl studijním předmětem studentstvem vesměs opomíjený. Pro povinnost složit zápočet jsme ho však občas navštívili, v závislosti na časovém rozvrhu a vzdálenosti od rodné fakulty nebo ubytovny (koleje). Světlou výjimkou byly hojně navštěvované hodiny tělocviku vedené panem profesorem Antonínem Fuhrmannem, který nás pokaždé nakazil svým elánem a chutí si zacvičit. Stále mi v hlavě zní jeho hluboký hlas, nemilosrdně nás ženoucí do nových a postupně i obtížnějších cviků. Sám cvičil lehce, jakoby bez námahy, byl v neobyčejné fyzické formě. Jeho tempu stačilo jen pár sportovců, a to se značným úsilím, někdy spíše ze vzdoru.
O všeobecnou popularitu tohoto zajímavého muže se postaral zejména Český rozhlas, vysílající již od roku 1932 pořad Ranní tělocvik. Byla to časně ranní pětiminutovka, v té době vedená právě profesorem Fuhrmannem, s hudebním doprovodem rytmické skupiny Jana Kalába. Tradice ranních rozcviček, vedených pak třeba gymnastkou Evou Bosákovou nebo Bohumilem Balounem, skončila v roce 1989. Odvysílalo se jich přes 20 000.
Můj osobní vztah k Rannímu tělocviku byl vlažný, poctivou pohybovou náhradou mi však byla účast v každodenním životním shonu a každodenní dobíhání k dopravním prostředkům.
Zápočet mi byl udělen 11. 12. 1963. Stále mi však občas po ránu v hlavě (nebo v duši?) zazní pověstná znělka cvičební relace a známý hlas: „Napněte paže kupředu…!“
Tereza Pazderníková