NULL
Tentokrát mi děda vyprávěl o tom, jak v rámci studií museli všichni chlapci projít povinným vojenským výcvikem. Málo z nás si dovede představit, že
bychom každý týden museli docházet na armádní cvičení. V současné době je toto téma hojně zmiňováno, proto mě zajímá, jak to na vojně vlastně vypadalo.
O sobotách věnovala chlapcům povinnou péči vojenská katedra. Ta studenty proškolila a vycvičila k obraně vlasti. Nabyté vědomosti pak prověřil prázdninový měsíční pobyt u vojenského útvaru. Tam to začalo injekcí do zadku a tradičním drilem – budíčééék! Následovaly polonahé rozcvičky, šikanózní kontroly stlaní lůžek, nástupy, zdravení, drsný úklid kasáren (tzv. rajónů), poplachy, stráže, pochody, střelby, hody granátem, odpalování náloží, služba v kuchyni, kázeňské tresty…
[caption id="attachment_4643" align="alignleft" width="255"]
Vojenský odznak vysokých škol.[/caption]
Teprve pak se nám občas dostalo „milosti“ projížděk v ocelových obludách po tankodromu a jejich následné k uzoufání cídění…
Nejoblíbenější zaměstnání: služba v polní kuchyni. Ale ne vždy – zvlášť když se nestíhal včasný výdej stravy a kuchaři šíleli. To buď pod kotlem špatně hořelo vlhké dříví, nebo jsme se opozdili při donášce pytlů s moukou a bramborami (na zádech, z dalekého skladu). Vázlo i ranní škrábání kupy brambor, takže se k tomu vstávalo nakonec už ve tři ráno. Zato jsme si mohli (na kopečku, obklopeni hrnci a bramborami) vychutnat letní svítání nad lučním příkrovem husté bílé šumavské mlhy. Pocit téměř nebeský!
[caption id="attachment_4641" align="alignright" width="260"]
Kovová přezka vojenského opasku.[/caption]
Mezitím další hoši do nekonečna, za nadávek a pokřiku kuchařů, vymývali a vytírali kotle, aby včas uvařili ranní čaj. Vrátil jsem se ze škrábání brambor – a už po mně hodili bílou zástěru a obří naběračku, abych vojsku naléval do ešusů čaj. Nabírám, nalévám, oči pálí od kouře zpod kotle; přibíhají poslední strávníci – pak sáhnu ke dnu pro poslední porci – a ouha! Z naběračky visí hrubý úklidový hadr. Všichni přežili, ale následoval kolektivní trest…
I tak jsem si odtud odnesl pár pozitivních vjemů. „Civilisty“ nedotčená příroda u hranic vojenského prostoru, prolézaná desítkami zmijí, vyhřívajících se na bunkrech opevnění.
Čas nás po ukončení studia rozvál do posádek po celé republice. Mládí bylo a je kritické. Nebyli jsme jiní. Přesto nás škola naučila to hlavní – přemýšlet, hodnotit fakta a nenechat se „oblbnout“ rádoby spasiteli všech světa stran.
Tereza Pazderníková
(foto: panzernet.cz, archiv T. P.)