Je 27. ledna 1945. Sovětská armáda, která již takřka 4 roky sváděla boje s německou armádou a od bitvy u Stalingradu osvobodila již celou východní Evropu a podstatnou část Polska, vstupuje do malého města v dnešním Malopolském vojvodství mezi Katovicemi a Krakovem. Nedaleko od řeky Soły směrem na západ se vojákům Rudé armády naskytl pohled na rozsáhlý areál, který zprvu považovali za pracovní tábor. Ocitli se však před komplexem budov, jenž se bude budoucím generacím připomínat slovy pamětnice paní Marty Kottové, jako místo, na kterém přestala věřit v Boha.
Tábor byl založen 27. dubna 1940 z rozkazu říšského vůdce SS Heinricha Himmlera v bažinách areálu bývalých rakouských kasáren pro uvěznění většího počtu Poláků (tehdejší kapacita byla asi 20 tisíc). Pár dní nato bylo vedení areálu svěřeno Rudolfu Franzi Ferdinandovi Hößemu. První provizorní oplocení bylo budováno ještě téhož roku 39 člennou skupinkou polských vězňů z Dachau, kteří byli pod dohledem 30 bachařů (původně kriminálníků z vězení v Sachsenhausenu). Počet vězněných začal stoupat od června 1940, kdy zde bylo zadržováno 728 lidí, intelektuálů a polských odbojářů. Brzy však musel být tábor rozšířen, a tak došlo k vysídlení většiny obyvatel z okolí (zároveň si tím nacisté vymezili tzv. Interessengebiet – zájmový prostor o 40 km2).
22. 6. 1941 zaútočil Hitler na Sovětský Svaz a z Osvětimi se stává zařízení na internování sovětských zajatců, kteří zde žili ještě v horších podmínkách než vězni, a na něž byli dozorci obzvlášť krutí. Pak ale přichází 20. leden 1942. Na malém zámku při jezeře Wannsee nedaleko Berlína se uskutečnila pouze 90 minutová konference. Na jejím závěru dojde ke spálení všech poznámek účastníků, mezi něž patřil například Reinhard Heydrich, Roland Freisler, Josef Bühler a Adolf Eichmann, a je vypracován pouze obecný zápis. Jediným bodem celého jednání bylo zorganizování jednoho z největších zločinů dějin - konečného řešení židovské otázky.
Ze vzpomínek dnes již bohužel zesnulé pamětnice Marty Kottové:
„My jsme byli 3 dny v těch dobytčích vagonech a najednou můj tatínek řekl: „Martičko, my jedeme do Birkenau, zaplať Pánbůh, že jedeme do Birkenau. Já jsem měl strach, že nás nechají někde v tom Německu, a až bude konec války, tak nás to Hitlerjugend utluče, ale my zaplať Pánbůh jedeme do Birkenau. Tam to bude horší než Terezín, ale už tam budou naši kluci.“ Co je Birkenau, to jsme si nikdo nedovedl představit, to vědělo jen pár lidí, v Terezíně asi 5 odbojářů, kteří se rozhodli, že to lidem neřeknou, protože se domluvili, že když poví, co to je, že tam jsou plynové komory, (což se dozvěděli od pana Vítězslava Lederera, jednoho z židovských uprchlíků z Osvětimi, který tajně přišel do Terezína a odboji vypověděl o osvětimských hrůzách), tak vypukne povstání jako ve Varšavě. A snad takhle přežije více lidí, než kdyby ta vzpoura opravdu byla.
Byli jsme v těch dobytčákách a najednou zastavili, rozlítly se dveře a klackama nás doslova vymlátili z těch vagónů. Na jednu stranu muži, na druhou ženy a děti, a pak jsme šli po těch kolejích. Tatínka už jsem nikdy neviděla a maminka mi tehdy dala podruhé život, protože jak jsme šli po těch kolejích v těch pěticích, tak maminka byla na začátku té pětice, vedle ní teta Fanka, Dáša a Irena Roubíčkovi a já na konci. Najednou maminka před sebou viděla nějakého esesáka, že to byl Mengele, samozřejmě nevěděla, a ten rukama máchal vpravo nebo vlevo. A ona mi řekla: „Martičko, pojď ke mně, ať jdeme spolu,“ a tak jsem tu pětici oběhla a chytla jí za ruku přesně před Mengelem. Byla jsem malá a hubená, a kdyby mi to maminka neřekla, jak jsem byla na tom konci, tak jsem s ní šla na druhou stranu. On po mně sáhl a odhodil mě na tu stranu, která snad znamenala život, a za mnou poslal Dášu a Irenu. Ostatní šli na druhou stranu. Samozřejmě, že jsem nevěděla, co se děje. Na konci nás z těch 2 500 zůstalo 120 živých, ti druzí šli ihned do plynu. A podruhé, to jsem měla to štěstí, že když jsme stáli apel, tak jsme místo na blok šli k bráně s nápisem, a zase u mé pětice řekli „Hundert“ – my šli na práci, ti druzí do plynu. Byly to vždy jen náhody, když člověk přežil.
Za celou dobu v Osvětimi jsem se modlila jen dvakrát, pak jsem přestala. Přestala jsme věřit v Boha, protože kdyby nějaký Bůh byl, tak by nedovolil, aby ty malé děti, které nemohly nikomu ublížit, šly také do plynu. Já jsem se každého ptala, aby mi řekl, že ten kouř není maminka a tatínek.
Z Osvětimi jsem se dostala, když nás transportem odvezli do malé vesničky, kde byla malá továrna na zpracování lnu, která spadala pod koncentrační tábor Gross-Rosen.“
5. května 1945 byla paní Marta Kottová osvobozena sovětskými vojáky.
Když byla dotázána, zda zažila během osvětimského pobytu něco hezkého, odvětila: „Jednou z jednoho lůžka seskočila žena, byla to zpěvačka z Národního divadla, a začala zpívat ukolébavku z Rusalky, na to nezapomenu, to byl úžasný zážitek.“
Příběh paní Marty, která až do své smrti 18. 6. 2017 vyprávěla o prožitých hrůzách, je svědectvím o utrpení statisíců nevinných, z nichž přes 1 milion ztratil v největší nacistické továrně na smrt život. Na závěr jednoho z rozhovorů paní Kottová dodala:
„Vám může někdo vykládat, že to není pravda, ale mně ne, já tu byla. Dnešní mladí lidé, ale i ti starší vlastně pořádně nic nevědí o tom, co se tady dělo, a že to je zapotřebí, aby se to vědělo, a to proto, aby se to neopakovalo. Já vím, že to nemůžou pochopit, a zaplať Pánbůh, že to nemohou pochopit.“
#WeRemember
