Itálie
Do Itálie přijíždíme z deštivého Rakouska s nadějí na lepší počasí. Je tu sice hodně drahý benzín, jinak se ale ceny od těch českých moc neliší. V porovnávání cen nám hodně pomohlo, že všechny země na naší trase (kromě Švýcarska a Lichtenštejnska) jsou členy eurozóny. Na Bookingu jsme ulovili levný apartmán poblíž Udine, pan majitel totiž s pronájmem začíná a my jsme mezi prvními hosty.
Pereme prádlo, sušíme věci promoklé z Alp a také stan, který už začíná pomalu plesnivět. Domek pro osm lidí obýváme ve čtyřech. Máme možnost konečně vařit ve vybavené kuchyni místo malého plynového hořáčku. Večer se jdeme projít do vesničky, kde bydlíme. Kromě kopečků s vinohrady a kostelíku tu nic není. V jediné hospůdce je svatba. Na parket se ale neodvažujeme, jsme tu jediní cizinci.
Ráno se nám ani nechce z postelí pryč. Vyrážíme do Udine, největšího města regionu. Není to rozhodně nejkrásnější město Itálie, přesto se nám tu líbí. Turistů tu moc není. Dáváme si zmrzlinu a jedeme dál. Italové řídí zajímavě, ale ne nebezpečně. Hodně gestikulují, blinkry naopak vůbec nepoužívají. Prostě musíme plout s davem. Dálnice jsou snad ještě hezčí než v Německu. Díky tomu, že po nich jedeme jen pár kilometrů, je pro nás mýtný systém výhodný – zaplatili jsme jen asi 50 korun. Rychlost je ale pro mladé řidiče omezena na 110 km/h.
Postupně sjíždíme z posledních kopečků do rovinatých krajin a za chvíli se před námi rozprostírá moře Benátského zálivu. Směřujeme na ostrov Grado, kam vede silnice po uměle zbudované hrázi. Jediný obrovský kemp je však téměř plný Holanďanů a Němců s obytnými auty. Jedno místo nakonec nacházíme, poprvé se můžeme vykoupat v moři a pozorovat západ slunce z mola. Těžko uvěřit, že ještě před dvěma dny jsme mrzli v Alpách.
Následující den pokračujeme směr Slovinsko. Zastavujeme na zámku Miramare. Postavil ho habsburský arcivévoda Maxmilián, styl tudorovské gotiky se podobá zámku Hluboká. Do Terstu přijíždíme akorát v dopravní špičce, všechna parkoviště jsou plná. Hodinu a půl zoufale kroužíme ucpaným městem a nakonec to vzdáváme.
Slovinsko
Slovinské hranice překračujeme vzápětí, kupujeme elektronickou dálniční známku a pokračujeme do jediného většího přístavního města, které se ve Slovinsku nachází, Koperu. Tato země má jen asi 40 kilometrů pobřeží, proto jsou všechny resorty beznadějně obsazené turisty. Město bychom si mohli prohlížet dlouho, ale padá tma a předpověď hlásí silné bouřky. Navíc nemáme zajištěné ubytování. Schyluje se k největšímu dramatu celé výpravy.
Voláme do kempů, jestli nás ještě někde vezmou. Nakonec vyjíždíme do jednoho asi půl hodiny od Koperu. Blesky rozsvěcují oblohu ze všech stran, ale zatím neprší. Jsme v tunelu, když u výjezdu vidíme motorkáře, jak zastavil u strany. Proč zastavil, nám dochází až příliš pozdě. Déšť před námi vytvořil obrovskou vodní stěnu a my do ní narážíme v plné rychlosti. Stěrače nestíhají, světla osvětlují jen bílou tmu. Musíme zajet na nejbližší odpočívadlo, když vtom se ozývá hlasité dunění. Kroupy. Několikacentimetrové kusy ledu, schopné roztříštit čelní sklo a potlouct karoserii auta, padají všude kolem.
Dochází nám, že tady zůstat nemůžeme. Vyjíždíme krokem za neustálého krupobití dále, když na poslední chvíli spatříme pás červených světel aut schovávajících se pod malým mostem. Jen tak tak dobrzďujeme a řadíme se k nim. Pocit úlevy. V okamžiku ale vítr ještě zesiluje, kroupy létají téměř vodorovně i pod most. Dostavuje se beznaděj. Všichni tady umřeme. Naštěstí nás pud sebezáchovy žene dál, s několika auty jedeme ve vláčku za sebou. Držíme se svodidel, dál už vidět není. Dostáváme se k nejbližšímu sjezdu, kde hledáme benzínku. Tady už se pod střechou tiskne mnoho aut. Vtlačujeme se ještě mezi ně a vyhlížíme konec bouře.
Pod střechou ohledáváme škody na autě. K naší úlevě na první pohled žádné nenacházíme (později objevujeme jedinou závadu – rozbitý přední parkovací senzor, dostal přímý zásah). Hned jak kroupy utichají, jedeme dál, spěcháme do kempu. Na dálnici kličkujeme mezi napadanými větvemi a brodíme se obrovskými loužemi. Nakonec se do kempu dostáváme včas. Usušený stan opět rozbalujeme na bahnité půdě. Tahle improvizace se nám rozhodně nevyplatila.
Chorvatsko
Do Koperu se ještě ráno vracíme, pak se přes Piran (kde se nám také nedaří zaparkovat) přesouváme do Chorvatska. Směřujeme do Poreče, jejíž dominantou je bazilika sv. Eufrazia z 6. století, chráněná organizací UNESCO. Představuje unikátní kombinaci křesťanského románského slohu s byzantskými vlivy. Městečko nám však připadá příliš turistické. Původně jsme plánovali pokračovat až do Puly, ale už je čas hledat ubytování. Přijíždíme proto do vnitrozemí poloostrova Istrie k našemu apartmánu. Bohužel kvůli poruše v Alpách nestihneme ani plánovanou zajížďku do Rijeky a východním směrem do Maďarska.
Cestou zpět k pobřeží náhodou projíždíme oblastí mezi městy Buzet a Buje, kde kromě vína mají vyhlášené také lanýže. Kupujeme malé suvenýry domů, mají tu ale i celé lanýže za neuvěřitelných 400 euro za kilogram. Naposledy se koupeme v moři ve městě Isola a míříme do vnitrozemí Slovinska.
Slovinsko
Předpověď opět hlásí bouřky. Když voláme majiteli kempu, říká nám, že spát ve stanu nedoporučuje. „But we have no choice, ” odpovídáme a přijíždíme k němu stejně. Nemá radost, nakonec se však slituje. Auto před kroupami ukrýváme mezi karavany a připravujeme si deky na přikrytí, ale bouřka nikde. Po celém Slovinsku bouře zuřily, ale našemu kempu se jako zázrakem vyhnuly. Kemp je určen pro speleologické (jeskyňářské) expedice, zkoumající podzemní svět, jsme totiž uprostřed Slovinského krasu. Lepíme naši samolepku vedle znaků speleologických expedic v místní klubovně a rozhodujeme se také do jeskyní vydat. Bohužel nejznámější Postojnska jama má velmi drahé vstupné a musí se rezervovat předem, což jsme neudělali. Vybíráme nakonec jeskyni Križna jama s přijatelným vstupným. Ráno hustě prší, ale s největší opatrností se dostáváme k jeskyni. Jsme jedni z posledních, kteří jsou vpuštěni, jeskyně se totiž po dlouhých deštích začala zatápět vodou. Průvodce nám říká, že za pár hodin už v místech, kde stojíme, bude několik metrů vody. Prohlížíme divokou podzemní řeku, chvíli se plavíme i na loďkách. V pravěku zde žili jeskynní medvědi. Pravda, krápníková výzdoba tu není tak bohatá jako v jiných jeskyních, strčil by ji do kapsy i Český kras, ale jsme spokojeni.
Přesouváme se dále do Lublaně. Na cestě nám však překáží desítky kilometrů dlouhé kolony způsobené turisty prchajícími před deštěm a vracejícími se předčasně z dovolených domů. Za silné bouřky procházíme centrum města, schováváme se v budově radnice. Jsme celí promoklí. Naštěstí se nám podařilo sehnat pokoj v nedaleké vesnici. Když tam přijíždíme, překvapí nás hasičské auto. I dům, ve kterém jsme ubytováni, je zaplavený. Hasiči celou noc čerpají vodu ze sklepa. V druhém pokoji na patře s námi bydlí makedonští mafiáni. Vypadají přesně jako byste od balkánských mafiánů čekali – starý černý Mercedes se zatmavenými okny, tílko, černá bunda, řetěz kolem krku.
V jednu chvíli jsem v pokoji sám, ostatní nosí věci z auta. Sedím přikrčený u země, vyndávám věci z tašky, když instinktivně ucítím postavu za sebou. Ohlížím se. Stojí nade mnou muž v černé bundě. V tu chvíli se ve mně probouzí instinkt pravěkých předků. Vyskakuji proti němu a chrlím anglické nadávky. Kryje se a ustupuje, pak mumlá, že si spletl dveře. Určitě.
Jelikož je náš pokoj jen třímístný, Kubu necháváme nejdřív v autě a převádíme ho v nepozorovaném okamžiku přes byt pana domácího. Zůstáváme celou dobu na pokoji, takže se mafiánů už nebojíme.
Předposlední den naší výpravy se vracíme do Lublaně. Bohužel opět prší, nicméně město je to nádherné. Díky tomu, že Slovinsko bylo dlouho součástí rakousko-uherské monarchie, vypadá střed metropole jako kterékoliv české město. Kdybyste mi řekli, že jsem třeba v Olomouci, možná bych tu lež na první pohled nerozeznal. Většinu původního centra tvoří domy v historizujících stylech 19. století. Starších památek je tu poskrovnu, navíc je město poznamenané i jugoslávskými stavbami Titovy éry.
Přejíždíme k jezeru Bled se středověkým hradem a kostelíkem na ostrůvku, jedná se o jedno z nejznámějších míst Slovinska. Jdu na hrad, ostatní se chtějí v dešti projít kolem jezera. Dokonce se i koupají, voda v jezeře je dnes teplejší než vzduch, má 22°C. Z hradu je krásný výhled, ale vstupné je drahé a expozice nic extra. Ve strakonickém muzeu se mi líbilo víc.
Spěcháme dále do Rakouska. Na cestě nás ještě čekají další desítky kilometrů kolon, které jsou mnohdy stojící. Díky navigaci Waze se nám daří je objíždět. Když se ale chceme napojit do Karawankentunnelu, v cestě nám stojí policejní auto. Nájezd je uzavřený. Policistovi se snažíme zoufale vysvětlit, že ještě dnes potřebujeme dojet do Villachu. Lámanou angličtinou nám prozrazuje trasu, kterou nezná ani navigace. Vydáváme se po ní a opět šplháme na hřebeny hor, na dohled od nejvyšší hory Slovinska, Triglavu. Naložená Oktávka se při strmých stoupáních trápí, na jedničku motor kvičí, na dvojku nestíhá. Nakonec se dostáváme nahoru a překračujeme hranice na přechodu Kranjska Gora/Wurzenpass.
Návrat
Do kempu u Villachu dojíždíme za soumraku. Stan rozbalujeme opět v dešti, plíseň stihla pohltit celou jednu stěnu. Už je nám ale všechno jedno, víme, že tohle je naše poslední noc na roadtripu. Chceme se hlavně dobře vyspat, domů nás čeká ještě téměř 500 kilometrů.
Vstáváme brzy a uháníme závodním tempem, objíždíme stojící kolony a letíme dálnicí na Salcburk. Děláme jen pár krátkých zastávek na občerstvení, s Kubou se střídáme v řízení. Místy stále silně prší. U Lince se počasí zlepšuje a my překračujeme české hranice v Dolním Dvořišti. Do Písku přijíždíme ve 4 hodiny odpoledne. Dáváme si ještě kávu a pak už se každý vydáváme cestou ke svému domovu. Ve Strakonicích ukazuje počítadlo kilometrů v autě přesně 2 555,5 ujetých kilometrů. Doma nás čekají rodiče a po delší době sucho a teplá večeře.
Statistiky (pouze Škoda Octavia)
- délka trasy 2 555,5 km (kompletní trasa zde: https://mapy.cz/s/humezefezo )
- navštíveno 8 zemí
- spotřebováno 171 litrů benzínu
- průměrná spotřeba za celý roadtrip 6,69 l/100 km
- celková cena benzínu 6 285,50 Kč
- průměrná cena 36,75 Kč/l
- cca 45 hodin za volantem
- průměrná rychlost cca 60 km/h
- nejvyšší rychlost cca 180 km/h – Německo
- nejvyšší bod 2 613 m n. m. – Matrei in Osttirol
- nejnižší bod 1 m n. m. – Grado
- překonán výškový rozdíl cca 13 750 m
- celková cena na osobu (benzín, jídlo, ubytování, pojištění, opravy aut) 15-17 000 Kč
- doba trvání 14 dní (24. 7. – 6. 8. 2023), z toho 6 dní bez deště
- nekonečně zážitků
Závěr
Cestování autem není úplně snadné, ale je mnohem snazší, než se zdá. Nebojte se také vyrazit!