Jak to začalo
Březen 2022. Sedíme v autobuse, který nás veze z výměnného pobytu v Nabburgu. Napadá nás, že bychom se někdy chtěli vydat na roadtrip po Evropě. Ideálně dodávkou. Tehdy jsme si plácli, ale nikdo netušil, že na roadtrip opravdu vyrazíme, byť to bude v jiné podobě, než jsme původně předpokládali. A tak jsme se setkali my první 4 členové týmu – Nelča, Áďa, Jenda, Kuba. Nechtěli jsme ale jet sami, tak jsme zvali na náš výlet další lidi. Postupně se přidali Míra, Vendy a Denis, všichni studenti dokončující naše gymnázium. Trasa také prošla mnohými úpravami. Z původních ambiciózních plánů jsme se přes několik verzí dostali až k poslednímu návrhu – expedice okolo střední a jižní Evropy. Z původních 5 000 kilometrů se staly 3 000 a nakonec 2 500. Místo dodávky jsme využili auta, která nám nabídli rodiče: Škoda Octavia Combi z roku 2008 a Renault Laguna z roku 1999. Oktávku chtěl můj tatík prodat, protože si koupil nové auto, Lagunu chtěl Mírův taťka nechat sešrotovat, protože jí končila technická. Obě auta tak dostala novou šanci.
Přípravy
Nelčin taťka nám v červnu, ihned co většina z nás složila maturitu, půjčil dílnu ve své firmě. Tam jsme postupně začali dávat auta dohromady. Dlouhý seznam malých a velkých oprav se nám podařilo postupně zkrátit, od rozvodů a brzd u Laguny po chladič a pružiny u Oktávky. Auta jsme i různě vylepšili – výkonnějšími žárovkami, palubními kamerami, zásuvkami pro nabíjení telefonů. Octavii jsme vybavili i elektrickou lednicí. Stan a střešní box alias rakev nám půjčili rodiče Ádi. Předplatili jsme si havarijní pojištění a asistenční služby. Sešli jsme se, abychom si důkladně promysleli trasu, řekli si, co bychom chtěli vidět a předběžně rozpočítali finance. Na náš roadtrip jsme si vyhradili dva týdny na přelomu července a srpna. Pak už byl čas nakoupit, zabalit a vyrazit.
Německo
Vyrážíme v pondělí ráno ze Strakonic, hranice překračujeme u Strážného. Naposledy tankujeme v Česku ještě levný benzín a pak už nás čeká německá dálnice s neomezenou rychlostí, která je navíc zdarma. Stejně jako v Česku nás ale zpomalují stavební práce a předjíždějící se kamiony. Po poledni dorážíme do Mnichova, odpoledne navštěvujeme expozici BMW Welt. Mnichovský výrobce tu prezentuje své nejnovější automobily a také dceřiné značky, jako jsou Rolls-Royce či Mini. Nechybí ani výstava motocyklů z divize BMW Motorrad, od kterých jsme se zejména já s Mírou nemohli odtrhnout. Ubytováni jsme v kempu v severozápadní části města. Paní na recepci rozdává zdarma skleničky šípkové marmelády. Nelča si jde víckrát koupit žeton do sprchy a zajišťuje nám tím zásobu marmelády na celý roadtrip. Druhý den vyrážíme znovu do města, v dešti si prohlížíme radnici na Marienplatz, zámek Nymphenburg a další nejznámější památky. Odpoledne se přesouváme dál, další noc budeme trávit na břehu Bodamského jezera.
Švýcarsko
Ze spánku na břehu jezera nás probouzí vojenští hudebníci z města Lindau bubnující na bubny. Brzy překračujeme švýcarské hranice, kde nás přítomná celní kontrola pouští hned dál. Ještě za pěkného počasí dojíždíme do města Sankt Gallen, tam si prohlížíme opatství svatého Havla, chráněné organizací UNESCO. Je to snad nejhezčí katedrála, kterou jsme na této cestě potkali. Nakupujeme také sýry a čokoládu, vše je pro nás ale velmi drahé. I telefon zde stojí 40 Kč za minutu. Po odjezdu ze Sankt Gallenu se počasí rychle zhoršuje. Čím víc stoupáme, tím je počasí nevyzpytatelnější. Silný déšť a mlha padají na překrásné švýcarské Alpy. Bohužel to je první z mnoha přívalových dešťů, které nás na cestě potkaly.
Šplháme se na hřebeny hor, vrcholky jsou zahalené v mracích. Potkáváme promoklé cyklisty, na kole vezou všechny své věci. Oproti nim jsme ve vyhřátých autech v pohodlí. Rádio po zprávě schweren Regenfälle werden anhalten vypínáme.
Nedostupnost mobilních dat znamená problém, naši trasu máme v navigaci uloženou offline jen v jednom autě. Další potíže nastávají při sjezdu. Mlha je hustá tak, že by se dala krájet, i Rákosníček by zezelenal závistí. Držíme se s auty na dohled kvůli navigaci, při tom se snažíme nedostat smyk, voda se místo koryta potoka už valí po silnici. Řízení v takovém počasí těžce zkouší naše řidičské schopnosti, neustálé soustředění nás vyčerpává. Na úpatí hor naštěstí znova vykukuje sluníčko a my po mokrých cestách opatrně kloužeme dolů do Lichtenštejnska.
Lichtenštejnsko
V přestávce mezi přívaly deště navštěvujeme centrum knížectví. Zde si prohlížíme kostel, parlament a radnici hlavního města Vaduzu. Na poště odesíláme pohlednice – Lichtenštejnsko je vyhlášeno svými poštovními známkami. Ještě v osmdesátých letech tvořily příjmy z jejich prodeje 12 % HDP země. Na vyhlášené umělecké muzeum, ve kterém Liechtensteinové vystavují své obrovské sbírky, nám již bohužel nezbyl čas. Spěcháme totiž do německého Füssenu, kde nás čekají Adél a Kuba vracející se ze své cesty vlakem po Německu, kvůli které se k nám připojují až nyní. Střídáme řidiče a zkoušíme limity našich aut. Jedeme jako o závod do kempu pod zámkem Neuschwanstein, kam dojíždíme těsně před zavíračkou.
Rakousko
Na Neuschwanstein se bohužel nedostáváme, parkoviště jsou zaplněná turisty už od rána. Překračujeme tedy hranice, chceme spát až za Alpami. Cestou potkáváme hrad Ehrenberg s lanovým mostem ve více než stometrové výšce. Jdeme se podívat nahoru a projít se po mostě, auta necháváme na odpočívadle.
Když však chceme odjet, Míra vyskakuje z auta se zděšeným výrazem. Spojkový pedál se propadl k podlaze. Závadu nacházíme rychle – spojkové lanko se utrhlo z uložení v pedálu, které je u Renaultu bůhvíproč z plastu. Chvíli nadáváme na francouzské konstruktéry auta a voláme asistenční službu, již jsme si naštěstí předplatili. Starší pán s odtahovkou nás odváží do blízkého městečka Lermoos. To se stane naším nedobrovolným útočištěm na příští dva dny.
Přímo nad parkovištěm u servisu se tyčí hora Zugspitze. I počasí se nakonec vylepšilo a tyto dny byly nejhezčí, co jsme v Alpách zažili. Jediný servis ve městě už auto do začátku dovolené opravit nestihne, tudíž musíme hledat opraváře jinde. Další den věnujeme snaze zajistit opravu auta. Voláme do všech možných značkových servisů Renault, sháníme náhradní díl, obvoláváme soukromé servisy, vrakoviště. Bohužel nejsme úspěšní, Befestigungsklammer Kupplungsseilzug pro Renault Laguna 1. generace nikdo v celém Tyrolsku nemá. Protože je pátek a o víkendu už žádnou pomoc neseženeme, rozhodujeme se závadu opravit sami. V železářství kupujeme ocelové lanko a spony, hodný mechanik z autoservisu nám půjčuje některé nářadí, vše ostatní máme s sebou. Míra rozebírá palubní desku Laguny, já rozpojuji lanko spojky a snažím se vyrobit mezikus, který by spojku opět propojil s pedálem. Na několikátý pokus se nám to opravdu podaří. Bohužel ocelové lanko po několika sešlápnutích spojky znovu praská. Zkoušíme hýbat pákou spojky na převodovce, což jde jen velmi ztuha. Dochází nám, že závada je v pravděpodobně přidřeném ložisku spojky, které způsobilo přetržení lanka. Ložisko už sami na parkovišti vyměnit nedokážeme, pojišťovna tedy rozhoduje o repatriaci – odvezou auto i s posádkou zpátky domů.
V sobotu ráno přijíždí odtah z Klatov a odváží Lagunu i s Mírou, Denisem a Vendy. Bylo těžké rozhodnout, kdo pojede domů, zároveň jsme přemýšleli, že v cestě už pokračovat nebudeme. Nakonec ale Oktávka pokračovala dál dle původního plánu ve složení Kuba, Jenda, Nela, Adél.
V sobotu odpoledne tak osiřelou Oktávkou vyjíždíme do Innsbrucku, známého zimního rezortu a dějiště olympijských her. Prohlížíme centrum města a Goldenes Dachl, opět mírně prší. Míříme do nejvyšší části Alp, pohoří Vysoké Taury. Teploty tu klesají v noci i těsně k nule. Zradila nás navigace, která nás poslala po hřebenech hor po úzké, nebezpečné a nekvalitní cestě, ale alespoň jsme viděli vrcholky hor s ledovci. Při jízdě z kopce jsme museli dávat pozor nejen na krávy pohybující se volně v silnici, ale hlavně na brzdy, které se začaly přehřívat. Po přespání v malinkatém kempu jsme vyrazili na vyhlášené Krimmelské vodopády, jedny z nejvyšších vodopádů v Evropě s výškou téměř 400 metrů. Pak už jsme spěchali směrem k Itálii, za mýto ve Felbetauerntunnelu jsme zaplatili nepříjemných 13 €. Zastavili jsme se ještě u velmi zajímavých ruin římského města Aguntum s původními parními lázněmi, italské hranice překračujeme zapomenutým průsmykem Plöckenpass, kde se sváděly kruté bitvy 1. světové války. Dodnes jsou tu zbytky opevnění. Lepíme na hraniční ceduli expediční samolepku a pádíme dál. V tento den jsme překonali největší výškový rozdíl a i nejvyšší absolutní nadmořskou výšku – přes 2 500 m n. m.
Dojela parta gympláků Oktávkou až do Chorvatska? O setkání s balkánskými mafiány, zatopené jeskyni a jak jsme málem umřeli se dozvíte v druhém dílu tohoto cestovatelského vyprávění, opět na stránkách Grafomana.