TADY MÁ BÝT OBRÁZEKOksi Dorosh je studentka, zpěvačka a textařka. Na svůj YouTube kanál nahrává také covery známých skladeb. Píseň Lean on me s ní nazpívali lidé napříč celým světem. Poslední hudební počin nesoucí název I’m not afraid anymore oslavuje lidskou sílu a statečnost vypořádávat se s těžkostmi, které život mnohdy přináší. Tento projekt nás velmi zaujal, proto jsme se (nejen) na něj rozhodly Oksi zeptat a zjistit víc.
Co se Ti vybaví jako první pod pojmem ,,strach”?
Pro mě je strach signálem, že něco není v pořádku. Po letech už vím, že pokud se něčeho bojím, vychází to ze mě, z nějaké mé mezery, kterou se pak snažím najít. Takže se strachu vyloženě nebráním, spíš mu jdu naproti. Strach mi pomáhá zjistit, co je špatně a co bych měla změnit.
A naopak ,,odvaha”?
Nevím, asi se mi jako první vybaví všechny “girl power” slogany, co jsou teď hodně frekventované (smích).
Co Tě vedlo k tomu udělat písničku I’m not afraid anymore? Čím Tě toto téma oslovilo?
Překvapivě to souviselo s prvním článkem, co jsem kdy napsala do Grafomana. Jmenoval se “Co byste změnili ve svém životě, pokud byste neměli strach z neúspěchu.” Tenkrát jsem dokonce udělala anketu, chodila po Strakonicích a sbírala od lidí odpovědi. Nedávno jsme si na tenhle článek vzpomněly s mamkou a došlo nám, že je to vlastně super téma. Hlavně je to taky jeden z pilířů toho, co bych chtěla skrze mou hudbu předat. Začala jsem tedy přemýšlet nad možnostmi zpracování a došlo mi, že svým životním osudem si do života přitahuji osoby, které to mají podobně. Je to zvláštní, většina lidí kolem mě má za sebou těžké rány osudu. Všichni, kteří vystoupili v klipu, jsou moji kamarádi, nebylo třeba nikoho hledat. Napadlo mě je o to poprosit, poprosit o krátký výstup, kde sdělí svůj silný životní příběh, který by mohl pomoci namotivovat ostatní. V samotném textu je pak obsažena moje vlastní výpověď. Hlavní pro mě je, že i když to v životě bylo všechno hrozně náročné, tak teď tady stojím a jdu dál, protože to jde. Na druhou stranu je úplně v pořádku, když to nejde hned, ale půjde to, tím jsem si jistá. Taky se mi nelíbí, například při předává cen Grammy, když vystoupí herec, který je ohromně za vodou, má tři jachty, zámek a promlouvá k lidu o tom, jak se mu před dvaceti lety stalo něco hrozného, ale teď je v pohodě, takže oni budou také. Proto jsem do projektu chtěla zapojit úplně běžné lidi, se kterými je jednodušší se ztotožnit.
Ve videoklipu jsou výše zmiňované prostřihy na několik lidí, kteří vyprávějí o svých životních situacích. Máš v plánu tento materiál ještě nějak dále využít?
U každé z účinkujících to byl tak sedmiminutový rozhovor, který se sestříhal. Neplánovala jsem s tím vůbec dále pracovat, pravdou ale je, že se mě na to ptalo už více lidí, takže nad tím začínám přemýšlet. Ale zatím vůbec nevím, jaká by měla být forma nějakého celku. Bylo to celé ale velmi emotivní, těžko říct, jak by to bylo s případným zveřejňováním. Už takto krátkometrážně je to od nich obrovská odvaha, sama jsem nedokázala tam svoje povídání dát, byť to bylo v plánu. To, že někdo dokáže sdělit veřejně, že se o něj rodič nedokázal postarat, nebo že trpí depresemi, není vůbec snadné. Lidé jsou bohužel zvyklí se za podobné věci posmívat, chce to tedy spoustu statečnosti s něčím takovým ,,vyjít ven”.
Mohla bys nám popsat proces vzniku písně a natáčení tvého nového videoklipu?
Proces to byl docela zajímavý. Všechny moje nápady totiž vznikají naprosto spontánně. Z čista jasna mi skočí do hlavy. Většinou se to stává na dvoře s kávou. Při tvorbě textu mě většinou napadne i námět na videoklip. Nemám žádného svého beatmakera, kupuji si licenci online. Vyberu si hudbu, která ke mně nějakým způsobem promlouvá a pak vymýšlím text, který doma nahraji a upravím a jediný, kdo mi s tím pomáhá, je můj kameraman. Zní to jednoduše, ale pak se začnou kazit maličkosti, třeba, že někdo nemůže dorazit, pronájem programu se neshoduje s naším harmonogramem, někdo onemocní a nebo jednoduše není vhodné počasí, takže se celý proces posouvá a dokáže to být velmi zdlouhavé.
Kolik přibližně hodin trvalo natočit tento konkrétní videoklip? (I’m not afraid anymore)
Celé to trvalo dva dny. Jeden den se natáčely rozhovory a ten druhý scény se mnou a taneční scéna s Terkou (Terkou Pazderníků – pozn. redakce). Ale popravdě jsme si vybrali nejhorší možný den. Třeba na začátku, jak tam běžím, to se natáčelo asi v šest ráno. Chtěla jsem tam mít východ slunce, který ale zrovna nebyl, protože byla strašná zima. Na poli, kde jsme taky natáčeli, bylo zase hrozně bláta, takže když jsme dotočili, byla jsem celá mokrá. Scény, kde jezdím na bruslích, se točily v dešti a příšerně mi to klouzalo. Ale s výsledkem jsem nakonec opravdu spokojená.
Myslíš si, že můžeme hledat příčiny přispívající našemu strachu v nastavení společnosti? Pokud ano, co by se mělo změnit?
Samozřejmě, že tomu tak je. Společnost je bezpochyby na vině. Jenže je až moc snadné na ni vše svalit. Přijde mi teď příhodné říci, že další moje písnička bude právě o tom, proč se navzájem odsuzujeme. Když se podíváme na způsob naší existence, tak je lehké se všeho bát. Aby byl člověk alespoň částečně společností přijímán, musí mít tolik faktorů, které jsou mnohdy i nereálné, takže se bojíme pořád. Naše výchova, a především škola přímo vede k neustálému posuzování sebe samých. Není se tedy čemu divit, že má tolik lidí strach z neúspěchu, strach zkoušet nové věci. Ke strachu se v podstatě navzájem vedeme. Pokud jsi v procesu, na něčem děláš/pracuješ a zatím nejsou vidět výsledky, bere se to, jakože jsi nula, protože nic nemáš. To se mi nelíbí.
Jsou tvé texty záměrně všechny v angličtině? TADY MÁ BÝT OBRÁZEK
Já mám totiž angličtinu hrozně ráda i navzdory tomu, jak mainstreamový jazyk to je. Zamilovala jsem si ji už ve třetí třídě. Obdivuji, jaké mají fráze, které dobře dokreslují pocity, to čeština někdy nedokáže. Hlavním důvodem je ale asi fakt, že angličtina je mnohem zpěvnější než čeština. Na druhou stranu mě někdy štve, že i když anglicky umím dobře, ne vždy jsem schopna vše umělecky vyjádřit tak, jak bych chtěla, nemám na to vždy slovní zásobu. Rýmovat je pro mě taky obtížné, nerada bych sklouzávala k laciným rýmovačkám, ale někdy se mi to stane. Zase se mi ale líbí, že si to může poslechnout víceméně kdokoliv na světě a bude mi rozumět.
V coveru na píseň Lean on me se Ti podařilo spojit lidi z mnoha různých zemí, jak na to vzpomínáš a jak se to vlastně podařilo?
To mě moc bavilo, zpětně se mi ale zdá, že to lidi bohužel moc nezajímalo, nebo o tom vůbec neví. Dostala jsem takovou radu, že když jsem začínající zpěvačka, měla bych se přidat do skupin typu “začínající zpěváci” a tam svou tvorbu sdílet. Přidala jsem se tedy do jedné celosvětové a tam mě tohle celé napadlo. Dala jsem tam tedy status, že chci pracovat na nějakém projektu a kdo by se rád připojil. Opravdu mě překvapilo, že se mi na základě toho ozvalo asi padesát lidí. Asi týden jsem si se všemi dopisovala a oni mi poslali video, kde zpívají a jestli vůbec zpívat umí. V takových skupinách jsou totiž i lidé s velkým sebevědomím a žádným hlasem. Nakonec jsem vybrala skupinu, snažila jsem se i o národnostní pestrost, jsou tam zpěváci z Afriky, z Taiwanu, Kanady,… Videa všech jsem pak dala dohromady. Musím říci, že všichni byli strašně milí a hodní. Jen tedy, jedna Palestinka mi pak začala posílat odkazy na Allaha a chtěla abych inklinovala, to bylo trochu zvláštní. Afričan mi třeba posílal video ze své chatrče, kde mu v pozadí hučela občanská válka. Říkal, že asi bude utíkat do jiného města, nepamatuji si bohužel přesně, odkud byl, ale bylo to docela šílené. Byl to vlastně i dost zajímavý výzkum, ukázalo mi to, jak zpěv spojuje bez ohledu na okolnosti.
Máš nějakou zkušenost s talentovými soutěžemi? Jak je vnímáš?
Byla jsem to dvakrát zkusit v Superstar a jednou v Československo má talent, nikdy mě nevzali. Neumím totiž zpívat na povel, nejsem stroj. Superstar vůbec není taková, jak se zdá z obrazovky. Před castingovým kolem v televizi jsou ještě tři kola. Přesně si vyberou, koho tam chtějí, kdo bude v televizi dělat sledovanost. Byla jsem jednou v Praze a jednou v Budějovicích, v Praze bylo strašně lidí, čekali jsme v prosinci venku tři hodiny. Všichni cvičili a já si říkala, že jsou skvělí zpěváci a stejně je tam nevzali. Vzali třeba nějakého alkoholika, protože to je přece sranda. Spoustu talentovaných lidí nechali prostě odejít domů. Přijde mi, že časem ta úroveň hodně klesá.
Jaký vliv měla na tvou tvorbu izolace?
Když byla první karanténa, měla jsem po dlouhé době čas se zastavit. Celý život jsem plánovala, jak půjdu na vysokou školu, všichni mi to také doporučovali. Psychologie byla jasnou volbou. Dost jsem ale přemýšlela nad svým životem a zjistila, že jsem vlastně celou dobu chtěla zpívat. Došlo mi ale, že jsem pro svůj sen nikdy až tak moc nedělala, stále jsem opakovala “Až dodělám školu, až tohle, až…". Ale až dodělám školu bude mi 27. Učinila jsem velké rozhodnutí, že nikam dál už nepůjdu a zůstanu v druhořadé práci, co teď mám, jako číšnice. Dala jsem si pět let, ve kterých to chci zkusit, řekla jsem si, že se nebudu bát. Tak jako to zpívám. Zkusím si svůj sen splnit. Možná za pět let budu jen nějaká bláznivá ženská, co něco zkoušela na internetu, ale i přesto si řeknu: ,,Já to zkusila.“ Nechci skončit tak, že prožiju život bez toho, aniž bych dala šanci svým snům.
Na čem nyní pracuješ?
Mám rozpracované tři písničky. K první, která bude vycházet, bude takový domácký videoklip. Je to o rozhodování se mezi sebou a láskou k někomu jinému. O tom, jak nás samotný cit drží, protože nechceme být sami. Já si však vybrala sebe, na kolik to zní jednoduše, pro mě to rozhodně nebylo rozhodnutí lehké. Zpívám o pocitu, že někdy vztah není dost, když se nám zdá, že nám život může nabídnout víc. Druhá písnička, o které jsem už mluvila, bude právě o tom, proč se odsuzujeme. Moc se na ni těším. Bude se jmenovat Why you hating a zvukem se podobá oldschoolovému R&B.