NULL
Osmym rokem na gymplu. Člověk si stejně pamatuje jen takový záblesky. Jak ho prvního září v primě přivítali tehdejší oktaváni a jak byl následně proveden neznámými chodbami školy, která se mu po tak dlouhou dobu stala pomyslným druhým domovem, chtěným či nechtěným. Jak si koupil svoji první svačinu u pana školníka a jak ho pak pan školník začal znát jménem. Jak psal poprvé ve stejnej den tři písemky a připadalo mu to, jako když končí svět, což okamžitě potřeboval sdělit světu na svý facebookový zdi. Taneční, který ve člověku evokovaly pocit, že už je velkej. Tvrdej přechod z nižšího gymplu na vyšší. První seminář. Zpocený ruce na volantu a Suchýho chladnej dech na zádech. Pár průšvihů na cyklisťáku, poslední honění průměrů na konci třeťáku...
A pak tam najednou stojíte. Prvního září. Srandičky před školou jako by se snad snažily symbolicky zakrýt, co vás čeká. Nemluvím prioritně o maturitě, to je vlastně to nejmenší. Před vámi je totiž poslední rok gympláckýho života. Života, kterej už nikdy žít nebudete. Přijde vejška, po vejšce práce, rodina. Jako vážně? Stojíte tam a přemýšlíte, jestli jste na to připravený. Jestli jste vůbec schopný vlítnout do toho opravdovýho života, kterej na vás zpovzdálí mává jako důstojník, jenž právě verbuje vojáky na frontu.
A pak si uvědomíte, jak nicotnej je tenhle problém oproti problémum skutečnejm. Jak malá součást fungování toho velkýho kolosu vlastně jste. Že vlastně o nic nejde. Že za přirovnání k naverbovaným vojákům byste se nejradši flákli.
Koupíte si kuřecí a začnete to brát pozitivně. Vždyť o co jde, když nejde o život?
Vo hovno.
Martin Jelínek