Jednoho dne přišlo upozornění do Bakalářů s hromadnou výzvou od pana ředitele. Sháněl dobrovolníky z řad studentů gymnázia, kteří by byli ochotní pomáhat v očkovacím centru (pozn. dále jen v Očku) ve Strakonicích. Vnímala jsem to jako skvělou příležitost, a to hned z několika důvodů: 1) odreaguji se od neustálého sezení u počítače během distanční výuky; 2) nebudu trávit čas pouze s rodinou, ale i s dalšími lidmi; 3) budu v této době alespoň trochu nápomocná (ano, tohle až na třetím místě, přiznávám, že za mým odhodláním stála hlavně potřeba dostat se alespoň na chvíli z pohodlí domova). Ihned jsme to probrali doma a o den později jsem psala panu řediteli, že do toho jdu.
Na začátku března jsme měli zaškolení. Udivilo mě, kolik lidí se přihlásilo. Myslela jsem si, že zde potkám jen studenty gymnázia, ale mezi dobrovolníky byli i lidé z úřadů, knihovny, policie… Později jsem zjistila, že těch, kteří chtějí pomáhat, je něco pod padesát. Na starost nás dostal pan učitel Janda (sestavuje služby, řeší problémy) a hlavním organizátorem očkovací akce se stal pan doktor Pelíšek. Ten vyřeší snad vše.
Na moji první službu jsem nastoupila 18. února. Sice jsem měla určitou představu o tom, co mě čeká a nemine, ale přesto jsem tam šla s jistou dávkou nervozity a strachu. Když jsem vstoupila do Očko centra, tak mě ihned odchytil pan učitel Janda, zeptal se, na kterou „pozici“ bych chtěla jít (1 - vstup - vyplňování dotazníků; 2 - registrační box – registrování pacientů do nemocničního systému; 3 - výstupní checkpoint – potvrzení o očkování nebo tisknutí certifikátů). Vybrala jsem si „pozici“ 1 – tedy vyplňování dotazníků. Jako parťáka jsem dostala jednoho sympatického pána od policie.
A co obnáší „pozice“ 1? – Ptali jsme se lidí, zda mají vyplněné dotazníky o jejich zdravotním stavu. Pokud neměli, tak jsme jim s nimi pomohli (i kdybyste mě probudili o půlnoci, tak vám všech 7 otázek řeknu bez jediného zaváhání). Pak jsme jim ukázali, kudy mají jít k registračním boxům. Hodně jsme se naběhali, ale moc hezky jsme si popovídali s těmi, kteří se přišli naočkovat (a také s jejich doprovodem). Tehdy se očkovala věková kategorie 80+, bylo tedy velmi vtipné pokládat otázku číslo 7 – „Jste těhotná nebo kojíte?“. Všichni jsme se moc nasmáli. Byla jsem z té služby hodně nadšená. A když pan Janda poslal rozpisy na další týden, neváhala jsem a znovu se zapsala.
Na další službě jsem byla znovu na „pozici“ 1 – tedy, jak už asi víte, jedná se o vstupní kontrolu dotazníků a také o mé nejoblíbenější stanoviště. V průběhu služby přišel jeden pán. Nesl růži. Chtěl nám poděkovat za to, co děláme. A já bych mu touto cestou chtěla poděkovat za tu květinu, co jsem si odnesla domů. Laskavost očkovaných lidí je nepřeberná, někdy nám přinesli čokoládu, buchtu nebo o Velikonocích obháčkovaná vajíčka. Za všechno jsme byli a jsme velmi vděční. Při jedné službě jsem si všimla, že ti lidé, co k nám jdou, poznávám. Přišli na druhou dávku vakcíny. Byla jsem nadšená, že vidím známé tváře. Mimo jiné jsem měla po čase příležitost si popovídat i se spoustou přátel a příbuzných, se kterými bych se jinak během pandemie nesešla.
Ke vtipnějším příhodám, které se staly v Očku, dozajista patří i ta, kdy k nám přišla skupinka cizinců. Byla jsem opět na vstupu, měla jsem službu s Dančou. Přišla tam skupina mužů. Ptala jsem se jich na dotazníky. Ale oni neuměli česky! Zkusila jsem se jich zeptat anglicky, ale mojí angličtině moc nerozuměli. Situaci naštěstí zachránila Danča, která od nich zjistila, že se jdou testovat na COVID-19. U nás se ale netestuje, ale očkuje. Proto jim moje parťačka vysvětlila cestu do nemocnice. Později za námi přišel hasič, který v Očku pomáhal, říkal, že ti cizinci šli na druhou stranu, než jim Danča poradila. Tak snad do té nemocnice nějak dorazili...
Jednoho dne, když jsem měla domluvenou službu s mou spolužačkou Kájou (moc jsme se těšily na dotazníky), nám pan Janda oznámil, že tam už není místo. Byly jsme odveleny k registračním boxům. Měla jsem z toho velkou hrůzu. Sice jsem byla v Očku už tolikrát, ale zatím jenom u vstupu. Paní z předchozí směny mi ukázala, co a jak. Ze začátku mi práce s počítačem trvala opravdu hodně dlouho. Lidé, kteří ke mně přišli, se mnou měli naštěstí trpělivost. Do konce směny jsem se ale naštěstí zvládla zorientovat natolik, že jsem pak už jen čekala, až počítač zpracuje všech tisíc jmen osob, které se ten den přišly naočkovat.
A co obnáší „pozice“ 2? – Lidé mi ukazovali svůj občanský průkaz a kartičku zdravotní pojišťovny. Já jsem kontrolovala, jestli je v nemocničním systému vše dobře zaznamenáno, popřípadě jsem tam ty informace doplňovala. Pak už jen zjistit, do jaké očkovací skupiny patří...
O „pozici“ 3 zatím vím jen z doslechu, nikdy jsem tam nebyla. Vydávají se tam potvrzení o očkování (po 1. dávce) nebo tisknou certifikáty (po 2. dávce).
I když nás, dobrovolníků, začínalo cca 50 lidí, tak teďka je nás asi 95. Podle mě je to velký nárůst. Žádný div, vždyť se o nás v Očku hezky starají. Na každou službu máme připravenou svačinu a pití. V šatně je i kávovar. Někteří z nás dostali zelenou vestičku s logem Očka. Všichni máme jmenovky (dobrovolník – Nemocnice Strakonice)
Závěrem bych chtěla poděkovat za možnost pomáhat v Očko centru. Poznala jsem nové lidi, nenudila se doma a potkala úžasné sestřičky, doktory, záchranáře, hasiče a ostatní dobrovolníky. Díky!