Ne všechna zvířátka jsou stejně chytrá. Některým jdou lépe manuální práce, jiná vynikají v dumání a přemýšlení. Ne každé však ví, jaká činnost je právě pro něj ta pravá a zrovna proto je vždy na určitém místě jeden moudrý zástupce, který ostatním řekne, zda mají pracovat mozkem, anebo svaly a kterak zlepší prostředí nejen pro sebe, ale i pro ostatní.
V lese, o kterém vám chci povídat, byla tímto soudcem liška. Liška byla nejen moudrá a zkušená, ale také mazaná. U ostatních zvířat měla respekt a většinou jí plně důvěřovala. Ne každý jí však její výsadní postavení přál. Hlavním kritikem byla vrána.
„Nejen liška je dostatečně chytrá! Neměla by být jedinou, kdo rozhoduje o naší budoucnosti!“ křičela vrána a jedním dechem dodávala:„ Já jsem přinejmenším stejně inteligentní jako ona!“
Některá zvířátka tyto řeči jen přešla, ale jiná se kvůli dávným liščiným rozhodnutím, ze kterých pociťovala křivdu, přikláněla na vráninu stranu. Proto se již brzy v lesíku začaly ozývat hlasy volající po vytvoření nové komise pro rozhodování o osudu zvěře z blízkého okolí. V této komisi měla zasednout jak liška tak i vrána. Lišce se tyto názory nelíbily. Věděla, že vrána není pro tento úkol ta pravá, ale ctila zákony. Když tedy medvěd, který velel všem zvířatům v lese, rozhodl, že budou s vránou rozhodovat obě, liška se nevzpouzela.
Uběhlo pár dní a nocí ještě o jednu víc a dospělosti dosáhl mladý krtek. Podle pravidel měl předstoupit před novou komisi a odpovědět na její otázky. Postavil se proto na mýtině před velký kámen, na němž se majestátně tyčila hrdá liška. Za chvíli se ozvalo šustění křídel. Na zrzavou srstí porostlé hlavě přistála vrána a zakrákala:„Začněme tedy!“ Kolem se shromáždilo ještě více zvědavců nej jindy. Všichni byli napjatí, jak bude nová komise postupovat.
Dotaz, který liška již léta kladla každému, kdo před ni předstoupil zněl:„Jak bys pomohl našemu lesu k dalšímu rozkvětu?“ Krtek se zamyslel a po chvíli prohlásil, že by celý les podvrtal podzemními chodbami.
Vrána, snad jen aby byla slyšet, okamžitě zakřičela:„ Stačí! Komise rozhodne“! Liška však vráně lstivě řekla:„ Drahá kolegyně, bojím se, že nejsem schopna tento případ posoudit. Jaký je váš názor?“ Vrána okamžitě vykřikla:„ Žádný problém! Dle mého úsudku je krtkův nápad skvělý!“ Liška jen jakoby mimochodem prohodila, že podvrtání lesa by mohlo poškodit kořeny stromů, na což vrána reagovala hlasitým „ano“, ještě hlasitějším „pravda“ a vůbec nejhlasitějším „ to je ale hloupý nápad“. Chytřejším z přihlížejících už bylo jasné, že vrána nemá na své pozici co dělat, ale všem to ještě nedošlo a tak liška pokračovala ve svém plánu.
„Podzemní chodby by urychlily pohyb po lese.“ nadhodila liška. „Ano! Pravda! Výborný nápad krtku!“ obracela svůj názor vrána. Ale liška řekla:„A k čemu byste pak měla svá krásná křídla, kolegyně? V tunelu vám přece budou jen překážet.“ Pták se obrátil na krtka:„ No a co my? Okřídleným zvířatům budou křídla jen překážet.“ Než však stačil krtek reagovat, vstoupila do věci druhá soudkyně větou:„Co kdyby se ptáci křídel zbavili? Všichni přece ví, že ptáci bez křídel žít mohou, když se navíc budou pohybovat pod zemí.“
Vrána o něčem takovém nikdy neslyšela, ale říkala to liška, tak to přece musí být pravda. Proto jen přitakala a pootevřeným zobákem vypustila:„ Ale co potom se všemi těmi křídly? Nebyla by jich škoda?“ Liška, která viděla, že už snad všechna zvířata pochopila, že vrána není tou pravou rozhodčí, se rozhodla uštědřit jí lekci, na kterou nezapomene. Ze své zubaté podlouhlé tlamy tak sykla:„ A co našít křídla krtkům? To by bylo skvostné!“ Vrána nepoznala lest a zvolala:„ No jistě! A v tunelech tak bude více místa pro ptáky!“ To všechna zvířátka rozesmálo. Vrána nejprve nechápala, co se stalo, ale po chvíli jí došlo, že se nejspíš vysmívají jí, pročež zostuzeně odlétla.
A poučení? Nu, řekněme, že hlupák, který mlčí, může být vážený, ale hlupák, který chce posuzovat druhé, bude brzy všem jen pro smích.