NULL
Když jsme zpovídali jednoho z našich vzácných hostů v rámci projektu EDISON, konkrétně Nursultana z Kyrgyzstánu, záhy jsme pochopili, že přesně takových lidí svět potřebuje jako sůl. Svět potřebuje ty, kteří umí bojovat za své dětské sny, kteří chtějí pomáhat nastolení míru ve světě a kteří se dvakrát zamyslí, než někoho odsoudí.
Ahoj. Jmenuji se Nursultan Nurdin Uulu a pocházím z Kyrgyzstánu. Již od dětství jsem snil o povolání architekta, a tak jsem se jím stal.
Co tě přimělo zúčastnit se projektu EDISON?
Účastním se tohoto projektu, protože bych rád zviditelnil svou zemi, i když pouze v malém měřítku. A nesnažím se pouze o to, chci zároveň přimět studenty, aby se zamysleli nad svou budoucností a dosavadními rozhodnutími. Myslím, že jim pomáhám poznat sebe sama. Chci být ten typ člověka, který udělá svět příjemnějším místem. Pro mě je život velmi jednoduchý. Pokud chci něčeho dosáhnout, něco udělat, zvednu se a plně se tomu oddám. Nemám tušení, co se stane za rok za dva, ale mám určitou představu. Chci mít cíle, kterých dosáhnu. Také chci založit organizaci, která by napomáhala celosvětovému míru. To byl také můj sen už od dětství. Žádná válka, žádné problémy. Možná také jednou budu pracovat pro Organizaci spojených národů. Kdo ví.
Považuješ se za typického Kyrgyze? Myslím, že se většina chová podobně jako já. Jsou otevření, šílení a akční. Celkově můj životní styl je tradiční. Věřím v některé pověry a také se jako většina hlásím k nějakému náboženství. Já jsem například muslim. Moje země a národ pro mě hodně znamenají, jsem velký patriot.
Říká se, že se lidé u vás neusmívají. Ale ty se zdáš velmi pozitivně naladěný. Myslím, že to souvisí s pokrokem v zemi. Pokud je země vyspělá a moderní, lidé se usmívají. Pokud se ocitají například v ekonomické krizi, neusmívají se. Možná je to také kvůli komunistům, neboť jsme byli součástí Sovětského svazu. Možná je to také tím, že lidé jsou poměrně konzervativní. Ale mladá generace se usmívá často a je otevřená.
Takže nějaký pokrok a vývoj je očividný, co se týče přístupu? Určitě.
Češi často nedodržují tradice, ale vy prý ano. Upřímně, naše země je lehce komplikovaná, když přijde na tradice. Náš národ se ale může pyšnit například nejrozsáhlejším eposem na světě, který se jmenuje Manas. Zahrnuje veškerou naši kulturu a tradice. Manas je pro nás hrdinou jako Achilles pro Řeky. Jsou po něm pojmenované školy, letiště; i ve světě jsou desítky míst pojmenovaných právě po něm. Ženich by měl také zaplatit celou svatební oslavu, na kterou se zvou stovky a stovky příbuzných. Na nejpočetnější svatbu přišlo jednou okolo 1 500 lidí. Máme ve zvyku být velmi pohostinní a pořádat velmi početné oslavy. A také, mimochodem, jíme koně. Pro mě osobně je koňské maso nejlepší ze všech. Měli byste ho vyzkoušet.
Zmínil jsi, že být architektem bylo tvým snem již od dětství, a také se zdáš být velice přemýšlivý. Co je pro tebe důležitější – dětské sny a tužby, nebo to, co je od tebe očekáváno, tedy vydělávat peníze, a co je pro společnost přijatelné? Jak jsem vám říkal, nic není nemožné. Já bych si zvolil dětský sen. Když jsem se rozhodl stát se architektem, nikdo mě v tomto rozhodnutí neovlivnil. Všichni v mém okolí mi neustále říkali, že bych jím neměl být. Že je to v mé zemi nemožná cesta. A navzdory tomu nyní studuji nejprestižnější univerzitu v Kyrgyzstánu, kam jsem se díky svým výsledkům dostal na stipendium. I poté mí rodiče pochybovali, jestli zvládnu složit zkoušky. Ale pokud máte silné přání a cíl, bez problémů ho dosáhnete.
Co tě přimělo stát se architektem? Nešlo o mé schopnosti kreslit, ale mám velmi bohatou fantazii a představivost. Vždy jsem byl kreativnější než ostatní. Vždy jsem chtěl postavit něco, co by ostatní uchvátilo. Vytvořit něco vlastníma rukama. Nemyslím si, že se po celý zbytek život budu zabývat architekturou. Chci být ten nejlepší manžel, ten nejlepší otec a také ten nejlepší architekt na světě.
Obecně se tvrdí, že čím dále na východ jdeme, tím více místní dávají přednost tradičním hodnotám, aniž by byli ovlivněni přehnaným kariérismem Západu. Jak to chápou lidé v tvé zemi? Dívky, převážná většina dívek, se věnují víceméně rodině. Tři čtvrtiny z nich se snaží vdát v mladém věku, přibližně mezi 18 a 25 lety, protože právě po dosažení tohoto věku to už může jít hůř. Nemyslím si, že nejde kombinovat práci a rodinu. Aspoň pro mě, jedno s druhým by mělo fungovat. U nás, v Kyrgyzstánu, jde v tomhle spíše o kulturu a tradice než o náboženství. Pokud máte prostředky, oženíte se. A těmi prostředky myslím dobrý plat, možnost zabezpečit rodinu. Existují jak lidé, co se soustředí na kariéru, tak i ti, kteří více tráví čas s rodinou. Já osobně se nejdříve budu zabývat kariérou, poté se ožením a pokusím se zvládnout vše dohromady.
Všiml sis v České republice něčeho velmi odlišného od tvé země?
Úplně ne. Ale pokud mě něco překvapilo, je to pohostinnost zdejších. Jsem poprvé v Evropě, ale byl jsem již ve Spojených státech a neměl jsem ani sebemenší ponětí, co očekávat od Čechů. Byl jsem příjemně překvapený, jak otevření a přátelští Češi jsou. Když jsem přijel do Prahy, všichni mi říkali, že je dobře, že vyjíždím mimo Prahu, do menších měst, kde můžu potkat pravé Čechy. Když jsme se loučili v Českých Budějovicích, někteří dokonce i brečeli. Doopravdy mne to dojalo, až jsem skoro brečel také. Když jsem se loučil se svým host-bratrem, nikdy jsem netušil, že by ho něco mohlo rozbrečet. Vypadal jako ten nepřístupný typ člověka, velký jako hora. Nikdy jsem neočekával, že bych se mohl tak sblížit s místními.
Upřímně se tady cítím šťastný a vůbec nechci odjet.
Tomáš Pacovský a Markéta Scheinostová
(foto: facebook.com; ilustrace: David Kuncl)