NULL
Miluju tenhle noční klid. Tichá ulice, ozářená světlem pouličních lamp, nikde nikdo, už ani auta nejezdí. Balzám na duši, tohle ticho. Taková pohoda na rozdíl ode dne. Žádný shon, ani stres, nebo hluk. Prostě klid. Byl dobrý nápad se projít. Zastavuji se a užívám si to kouzlo.
Nejbližší lampa najednou zabzučela a zhasla. ,Radši popojdu pod světlo.’ Ne, že bych se bál tmy, ale je to jistější. Kolem mě se něco mihlo. Stín. Spíš obrys postavy. Otáčím se. Ale nikde nikdo. Žaludek se mi začne trochu svírat. ,No tak. Přece se nezačnu v 18 letech bát tmy,’ napomínám se.
Pokračuji v cestě k další lampě. Ale než k ní stačím dorazit, lampa zabliká a zhasne. Zase. Další stín, nebo co to vlastně je, se mihl kolem. Začíná se mě zmocňovat lehká paranoia. Znovu se otáčím, ale nikde nikdo. Přidávám do kroku. ,Co by se ti asi tak mohlo stát?’ Jsem na sebe naštvaný. ,Ta ulice je prázdná. Tady by se nikdo nikde neschoval.’ Už jsem pod další lampou. Ale ani její záře nemá dlouhého trvání. ,To si se mnou někdo hraje nebo co?’ Další zrychlení. Zase stín. Teď už nezabírá ani uklidňování, ani okřikování sebe sama. Můj mozek si se mnou asi začíná pohrávat. Už skoro běžím. Ohlédnu se za sebe.
Prošel jsem kolem tří dalších lamp a ty pořád svítí. Zastavím a nabírám dech. ,Vidíš?’ Zlobím se na sebe. ,Nikde žádnej duch ani nic takovýho!’ Znovu vykračuji směrem k domovu. ,Ale dalo mi to zabrat. Fuj!’ Oddechnu si a zapálím si cigaretu, abych se uklidnil.
Lampa nade mnou zabzučela. Cítím, jak mi srdce začíná silně bušit. Lampa potemněla. Spatřil jsem další temný obrys. Teď mě vážně přemáhá paranoia. ,Tohle se neděje!’ řve mi v hlavě mé racionálně uvažující já.
Dávám se znovu do pohybu. Tentokráte rovnou útěk. Zběsile se snažím dohnat světlo, ale to se vždy vytratí, když se k němu přiblížím. Každé zhasnuté světlo s sebou přináší další lidskou siluetu tmavější než noc. Zničehonic se začíná vzdouvat vítr a zabodává se mi do obličeje.
Lampy jedna po druhé zhasínají. Žaludek mám úplně sevřený. Už je ani nestíhám dobíhat. Světla přede mnou ubývá.
Najednou se ocitám v úplně potemnělé ulici. Teď už vidím i ta místa, kam by se mohl někdo schovat.
Zastavuji. Nohy vypovídají službu a já už neudělám ani krok. Zůstal jsem stát ve tmě. Domy okolo vypadají čím dál děsivěji. Vítr se mi svým mrazivým dechem zažírá pod kůži. Snažím se donutit k pohybu, ale žádná odezva. Všude je jenom tma. Do nočního ticha je slyšet jen splašený tlukot mého srdce. Buch, buch. Buch, buch. Snažím se zavolat o pomoc, ale ozve se jen tiché zachraptění. Pohlcuje mě panika.
Najednou zahlédnu stín. A další. A další. Zvedají se ze země, přilétají z oblohy, zjevují se z každého koutu. Ale nemizí. Rojí se. Přímo přede mnou. Děsivě sípají. Desítky, snad i stovka lidských siluet. Srdce mi tluče. Obestupují mě. Jsou všude. Teď už určitě stovky. Jsou temnější než okolní tma. Tvoří neprostupnou bariéru mezi mnou a okolím. Ani vítr ke mně nepronikne. Jediné, co vnímám, je jejich sípot. Už se slévají v jednu plochu. Kolem dokola. Snažím se naposledy donutit své nohy, aby se odlepily od země. Černá stěna se přibližuje. Temnota už obklopila všechno kolem. V uších mi zní chrapot těch bytostí. Na kůži cítím jejich chlad. Chlad smrti.
Mé tělo se vzdalo. Hroutím se k zemi. Mrtvolný chlad mnou začíná prostupovat kousek po kousku.
Lampy se rozsvěcí. Všechno utichá. Všude klid. Nikde nikdo.
Jak já miluju tenhle noční klid.
Adam Baloun