NULL
Půjde vše podle plánu?
Sotva se za nimi zavřely dveře, moje sebeovládání povolilo a roztřásl jsem se po celém těle. Věděl jsem, že bez komplikací se to neobejde, ale že se odehraje vzpoura… Na druhé straně, spontánní reakce mých lidí a okamžité zorganizování odboje mne potěšilo. Chtějí bojovat a stojí za mnou.
Čas běžel jako šílený, pořád ve mně hlodal neodbytný pocit, že nestíháme. Přesto jsem se ale na pár minut trhl a šel navštívit Ilkua. V hlavě mi totiž pořád vrtala otázka.
„Už vám nic neřeknu!“ uvítal mne zajatec nevrle. „Jděte pryč!“
„Jen jednu otázku,“ poprosil jsem. „Jak je to s tou vaší angličtinou?“
Ilku si sice uchoval naprosto kamenný obličej, ale přísahal bych, že v očích se mu mihnul záblesk pobavení. „Nedával jste pozor,“ odpověděl posměšně. „Přece jsem říkal, že jsme chtěli zrekonstruovat vlastní evoluci. Vývoj jazyků byl prakticky totožný jako u vás. Vaše mluva je sice komicky archaická, ale bavilo mne ji napodobovat.“
Přikývl jsem. Hleděli jsme si do očí a čekali, jestli ten druhý protrhne ticho, které nastalo. Až teď jsem si všiml nepřirozeného odstínu jeho panenek. Takhle jasně modrou jsem v životě u člověka neviděl.
Uhnul jsem pohledem jako první. „Musím jít.“ Ilku se za mnou vyčítavě díval.
Situace vypadala dobře. Všichni už víceméně svěřené úkoly splnili. Zbývalo deset hodin.
„Tak to spustíme,“ zabručel jsem si pod vousy a zapnul rozhlas. „Pozor, za hodinu ať se všichni hlásí na kasárenském dvoře v plné polní. Opakuji, za hodinu na kasárenském dvoře v plné polní.“
Sám jsem se odebral k Rogersovi do dílny. Paul už tam byl.
„Dobře, že jdete,“ uvítal mne technik. „Akorát.“ Ukázal na ukořistěnou uniformu rozloženou po stole. „Je vyrobená z pružného materiálu, takže jsme prostě dospod všili váš protiradiační oblek, Filtry jsou už jen na okrasu, neprodyšně jsem je zadělal. Přilby měly vysílačku, ale nepovedlo se mi ji rozchodit, takže místo ní tam máte poctivou anglickou práci. Je to sice downgrade, ale co naděláme. Kyslíkové lahve máte v batohu, jeho původní náplň potřebovat nebudete.“
Nasoukat se do oblečku šlo překvapivě snadno. Naše „bordelobleky“ naštěstí nebyly ony rozměrné pytle, které se standardně používaly u protiradiačních a dekontaminačních jednotek, ale přiléhavé kombinézy, takže nepředstavovalo žádný problém je pod uniformu schovat.
„Co zbraně?“ zeptal se Paul.
Rogers mu podal onen futuristický samopal. „Spoušť je tam, kde obvykle. Pokud baterka svítí zeleně, můžete střílet, pokud červeně, můžete po nepřátelích leda plivat. Víc vědět nepotřebujete.“
„Nepotřebujeme, nebo jste víc nezjistil?“ popíchl jsem technika.
„Obojí,“ odtušil.
Zkusmo jsme si nasadili přilby. „Zkouška spojení, jak mne slyšíš, Paule?“
„Čistě a jasně.“
„Tak fajn, to by bylo. Dobrá práce, Rogersi. Ještě si dojdeme vyzvednout naši tajnou zbraň.“
Ve zdravotnické sekci bylo rušno, jako všude. Shromažďoval se dostupný materiál, připravovala se lůžka a operační sál. Prostě jako před každou bitvou. Jedinou trhlinu v tom všem představoval fakt, že celé středisko bude použitelné jedině v případě, že se bude bojovat už uvnitř vojenského komplexu, kde nehrozila radiace. Všichni zranění venku jsou předem odepsaní.
„Zrovna jsem vám chtěl volat, že mám hotovo,“ pravil Shire, když jsme vstoupili do laboratoře. Sebral ze stolu šest ampulek a podal nám je. „Virus chřipky v živném roztoku. Ve vhodnou chvíli prostě ampuli rozmáčknete a obsah rozmažete na příhodném místě. Ideální by bylo ústí vzduchotechniky někde, kde se soustředí hodně lidí.“
„Ta ale mívá filtry, ne?“ zeptal se Paul.
„To ano, ale my taky nevyvíjíme filtry proti nemocem, které neznáme nebo si je nepamatujeme,“ usmál se Shire. „Zlomte vaz.“
Rozhodli jsme se, že na základně necháme jen padesát ozbrojenců a zbylých sto padesát přesuneme na místo invaze. Teď tu přede mnou stáli na dvoře vyrovnáni do pravidelných řad, v pozoru. Rychle jsem si je prohlédl, ale přes průzory v plynových maskách se nedalo cokoli poznat.
„Tak jo, nebudeme to dlouho protahovat. Jdeme,“ zahlásil jsem do vysílačky na všech námi používaných frekvencích. Lidský had v pětistupu vyrazil.
V hlavě se mi neklidně honily myšlenky jedna přes druhou, neustále jsem kontroloval, jestli mám ampule s virem. Připadalo mi, jako kdybych byl čerstvý rekrut, netknutý výcvikem, Afghánistánem i celou patálií s Nibiru. Navíc se neodbytně hlásila chuť na cigaretu.
Štěstí, že označené místo se nacházelo sotva půl hodiny ostrého pochodu od výchozího bodu. Organizace příprav dokonale zahladila jakékoli podvratné úvahy a znovu mne vrátila do reality. Osm a půl hodiny se sice jevilo jako komfortní náskok, ale vzhledem k tomu, že vojáci se museli po skupinách vracet, aby si průběžně doplňovali kyslík, nešlo všechno přece jen tak hladce. Nehledě k tomu, že kyslíková maska, zbraň na rameni a dvě plynové lahve na zádech vám na rychlosti a efektivitě práce taky nepřidají.
Podle Ilkuova odhadu zbývaly ještě dvě hodiny. Obě palebná stanoviště byla připravená a řádně zamaskovaná, muži na svých místech, munice po ruce. Čekání před bitvou je vždycky to nejhorší. Vojáci si hledají jakoukoli činnost, která by je zabavila a u níž by mohli na chvíli zapomenout na svou nervozitu. Cvakal jsem přepínačem frekvencí a poslouchal útržky hovorů. Někdy se týkaly skoro filosofických témat, některé zas prakticky nedávaly smysl. Avšak zaměstnaly rozkolísanou mysl, víc netřeba.