NULL
Kdo všechno ustojí a kdo se vzdá?
„Bože na nebesích,“ vydechl jsem. Otočil jsem se na plukovníka. Mlčel jako zařezaný a v obličeji byl bílý jako křída.
„Svolám štáb,“ řekl Warden třesoucím se hlasem a odpotácel se. Shire zůstal na místě. „Doktore, jsou na pokojích kamery?“ zeptal jsem se ho.
„Jistě, celý tenhle rozhovor je zachycený, audio i video.“
„Skvělé.“ Měl jsem Shirea rád, dokázal za všech okolností udržet chladnou hlavu a vše prováděl precizně. Škoda, že je jen civilista.
Z chodby se ozvala rána. Podle zvuku jsem poznal armádní pistoli. Vyletěl jsem z pokoje, Shire v závěsu za mnou. Na jedné ze židlí jsme našli plukovníka Wardena s dírou v hlavě, s prsty křečovitě svírajícími rukojeť zbraně.
Shire mu zkontroloval puls, i když to bylo ryze symbolické gesto. „Mrtvý,“ konstatoval suše.
Zavřel jsem oči a zhluboka dýchal. Když teď svolám štáb, budu jim muset všechno říct, protože musím vyhlásit pohotovost a ta se přece nevyhlašuje jen tak. Důstojníci nějakou dobu tajemství udrží, ale dřív nebo později se to mužstvo dozví. A pak vypukne bordel. Takže zatím budu mlčet a pokusím se z toho anunačehosi vytáhnout víc. Což dobrovolně asi nepůjde. Snad pomůže Shire. Jo, to by mohlo vyjít. To dokonce zní jako plán. Ale je třeba ještě nějak vysvětlit plukovníkovu sebevraždu. Selhání zbraně? To těžko, pravděpodobnost, že vás pistole jen tak z ničeho nic trefí přesně do spánku, je nula celá nula nula nic. Psychická nemoc, o které nikdo nevěděl? Jo, to by šlo.
Na místo incidentu se začali sbíhat lidé, povětšinou zdravotnický personál.
„Odneste tělo do márnice,“ zavelel Shire. „A jděte si po své práci!“
„Doktore, pojďte se mnou, musíme si promluvit.“
Odvedl jsem ho k sobě do pokoje. Unaveně se posadil na postel. „Tohle je průser,“ konstatoval.
„Musíme z toho zajatce dostat víc informací. Máme nějaký způsob, jak to udělat?“
„Zeptat se ho.“
„Jasně,“ mávl jsem rukou. „Ale co když nám nebude chtít nic říct? Máme nějaký prostředek?“
Shire se na mne zkoumavě podíval. „Co máte na mysli?“
„Teď není čas na nějaké předstírání!“ nevydržel jsem. „Oba víme, že se vyvíjely drogy pravdy. Máte k nim přístup?“
„Mám,“ přikývl po chvíli. „Ale není to stoprocentní. Na zkušeného lháře to nezabere.“
„Musí se to zkusit.“
„Nejdřív ale po dobrém,“ řekl Shire rezolutně. „Jednak bych nerad zbytečně porušoval lékařskou přísahu a jednak pentothal sodný může poškodit mozek. A zajatce na úrovni osmiletého dítěte asi potřebovat nebudete.“
„To dává smysl,“ souhlasil jsem. Přistihl jsem se, jak se koušu do spodního rtu; jako ostatně vždycky, když jsem nervózní nebo mám strach. Jenže teď na strach nebyl čas.
„Bojíte se, majore?“ zeptal se Shire, jako kdyby mi četl myšlenky.
„Ne,“ vypálil jsem automaticky.
Shire se hořce zasmál. „Lžete. Poznám to.“
Chvíli bylo ticho. Doktor jen tak seděl, já se snažil trochu si utřídit myšlenky. Zajatec musí mít pocit, že je v nevýhodě a tohoto pocitu u něj těžko dosáhnete, když jste sám roztěkaný a nevíte, co máte říct.
„Když jsem studoval medicínu,“ ozval se najednou Shire, „chtěl jsem zachraňovat životy. Navíc se mi líbila představa, že mi někdo bude vděčný, že za mnou bude má práce vidět. Vypadalo to dobře, prestižní univerzita, nemocnice s výbornou pověstí, post primáře. A pak se všechno podělalo.“
„Seberte se trochu,“ pravil jsem naoko drsně. „Teď vás bude třeba víc, než kdy jindy.“
Seděl tam jako hromádka neštěstí. Nikdy jsem ho takhle neviděl, vždycky to pro mne byl doktor, který vše řeší s lehkostí a grácií a trousí okolo sebe sarkastické hlášky. Něco jako ten doktor ze seriálu M.A.S.H., co ho hrál Alan Alda, na jméno té postavy si už nevzpomenu.
Sklonil jsem se k němu. „Můžeme?“
Kývl. „Můžeme.“
Martin Klecán